Zdá se, že používáte prohlížeč, jenž nepodporuje aktuální technologie pro zobrazování obsahu na webu. Doporučujeme Vám prohlížeč aktualizovat nebo si stáhnout takový, jenž dnešní standardy splňuje.

Aktualizovat

Na vašem soukromí nám záleží

My, Městská část Praha 3, IČO 00063517, používáme soubory cookies k zajištění funkčnosti webu a s Vaším souhlasem i mj. pro zlepšení kvality našich webových stránek a jejich obsahu. Kliknutím na tlačítko „Povolit vše“ souhlasíte s využívaním cookies a předáním údajů o chování na webu.

Přeskočit na hlavní obsah

U Žižkova se rodil řepný cukr pro celý svět

Na hranici Žižkova a Vinohrad stávala obrovská botanická zahrada. Říkalo se jí Kanálka, chodila sem půlka Evropy a nejznámějším návštěvníkem byl Mozart.

Od Hlavního nádraží po náměstí Jiřího z Poděbrad, od Vinohradské třídy až po Žižkov, všude tam se rozkládala jedna z nejproslulejších, dnes už zaniklých pražských zahrad. Vyrostla na konci 18. století a Pražané jí okamžitě dali jméno Kanálka — dle jejího zakladatele, italského hraběte Josefa Emanuela Canala. Byl to jeden z nejbohatších italských šlechticů, který se coby mladík přesunul do Prahy a skoupil několik zdejších usedlostí i s polnostmi a vinicemi, často bývalými. Celý rozlehlý pozemek nechal oplotit a do úprav vložil obrovské rodinné jmění. Zahrada se s velkou slávou otevřela roku 1791. Pražané žasli. Davy se valily alejí, která vedla v místech dnešní Ondříčkovy ulice, míjely kostel sv. Kříže, o kousek dál i židovský hřbitov, a mířily do Kanálky. Lákal je rozlehlý park okrasných stromů, křovin i květin. Italský hrabě si dal záležet. Podle poslední módy stála v zahradě romantická poustevna, miniaturní čínská čtvrť nebo voliéry s exotickými ptáky. Návštěvníci stoupali i na rozhlednu, klasicistní stavbu s vnějším schodištěm, dnes označovanou jako Mlíkárna — místo ještě před několika lety zchátralé, kde se scházeli bezdomovci a narkomani, dnes opravené v klidnou restauraci.

Hrabě byl milovníkem vědy — čilým stoupencem fyziokratismu, jedné z prvních moderních ekonomických teorií, která hlásala, že bohatství národů se odvozuje z hodnoty zemědělské půdy, jejíž produkty mají být vysoce ceněné. V zahradě vyrostl botanický ústav, vegetační a fyziologická stanice, učiliště, skleníky, ale i přednáškový a taneční sál. Vědci z celé monarchie zde šlechtili nové plodiny, vojtěšku, jetel nebo taky brambory, které ještě nebyly v českých zemích vůbec rozšířené. Fungovala tu stanice pro chov ušlechtilého dobytka, vystavovaly se moderní zemědělské stroje, v zahradě byla i malá zoo, dům s opicí nebo jezírka s rybami. Vrcholem zdejší badatelské činnosti bylo jedno z prvních experimentální zařízení, kde se univerzitní profesoři věnovali světové novince — výrobě cukru z řepy. Cukr se tehdy dovážel třtinový a do Evropy putoval draze z kolonií. Právě zde, na hranici Žižkova a Vinohrad, se tak pro celý svět zlepšoval vynález řepného cukru, objevený o několik let dříve v Berlíně. Poznatky z Kanálky a dalších výzkumů se pak proměnily v první cukrovar, který vyrostl roku 1801 na území dnešního Polska, první kostka cukru na světě se pak zrodila v Dačicích v roce 1843. Kanálku lidé milovali a jedním z milých návštěvníků býval i Wolfgang Amadeus Mozart. Rád sem chodil i Josef Kajetán Tyl, na návštěvě byl i rakouský císař Franz Josef.

Přístup do zahrady byl původně zdarma, když ovšem začali lidí její vybavení ničit, hrabě Canal zavedl vstupenky. Jeho osoba byla v Praze dobře známá. Miloval vědu a hudbu, měl několik tisíc služebníků, stál u zrodu pražského sirotčince a chudobince, dotoval chudé pražské studenty, ale i vědce a hudebníky, založil taky spolek pro nezaměstnané služebníky, vdovy a sirotky. Za to vše ho Praha jmenovala čestným občanem. Měl ale i svou temnější stránku — nenávist k židům. Ta se projevila tím, že nad vchodem do zahrady visela cedule „Židům a psům vstup zakázán!“. Byla to jeho osobní pomsta židovské komunitě v Praze. Důvodem ale nebyl jeho všeobecný antisemitismus, ale to, že zamlada coby císařský voják byl svědkem, jak pražští židé v roce 1757, když Prusové oblehli Prahu, poslali pruskému králi Fridrichovi 15 000 dukátů, aby jejich čtvrť ráčil ušetřit.

Když v roce 1826 hrabě Canal skonal na mrtvici, získala zahradu jeho jediná dcera Josefína, která ji prodala. Místo se přestalo udržovat a nenašel se nikdo, kdo by se pro další rozvoj botaniky i pokusů nadchl. Zahrada potemněla, zpustla a roku 1884 se zrušila. Za několik let ji rozparcelovali na stavební pozemky. Dnes z někdejší věhlasné zahrady zbyla jen malá část — park Riegrovy sady. Pokud se sem vydáte z Vozové ulice, což je hranice Prahy 3 s Vinohrady, najdete ještě původní bránu. Dalším němým svědkem je pak tzv. Ptačí obelisk, který nechal vytesat právě hrabě Canal a zdobí jej kamenní ptáčci. Připomínkou je i vinohradská ulice U Kanálky.  

Sdílet:

Josef Hora

29. 01. 2026

Login