Zdá se, že používáte prohlížeč, jenž nepodporuje aktuální technologie pro zobrazování obsahu na webu. Doporučujeme Vám prohlížeč aktualizovat nebo si stáhnout takový, jenž dnešní standardy splňuje.

Aktualizovat

Na vašem soukromí nám záleží

My, Městská část Praha 3, IČO 00063517, používáme soubory cookies k zajištění funkčnosti webu a s Vaším souhlasem i mj. pro zlepšení kvality našich webových stránek a jejich obsahu. Kliknutím na tlačítko „Povolit vše“ souhlasíte s využívaním cookies a předáním údajů o chování na webu.

Přeskočit na hlavní obsah

Příběh žižkovské „nekropole“

Začátek listopadu patří Dušičkám — Památce všech zesnulých. Jejich jímavé příběhy vyprávějí i náhrobky na největším pražském hřbitově na Olšanech.

Hřbitov na Olšanech vznikl v roce 1680, kdy za morové epidemie staroměstská obec zakoupila daleko od městských hradeb pozemek pro pohřbívání obětí nákazy. Ke stejnému účelu pak sloužil ještě v letech 1713—1714 a 1771—1772. Zásadním zásahem do poslání hřbitova bylo císařské nařízení z roku 1787, které zakázalo pohřbívání v kostelích a jejich okolí. Olšany se tím staly ústředním hřbitovem pravého břehu Vltavy. Součástí uvedených změn byl také zákaz ukládat zemřelé v rakvích; ti tak museli být zašíváni do pytlů nebo pláten. Vytlačení hřbitovů mimo město způsobilo zvýšení počtu pohřebních průvodů a tím i zájem o honosné rakve. Pohřební ceremoniál a právě rakev byly totiž výrazem sociálního postavení a majetkových poměrů pozůstalých. Nařízení nicméně vzbudilo tak velikou nevůli a odpor ve všech vrstvách obyvatelstva, že muselo být brzy zrušeno.

Na základě zmíněného císařského dekretu vznikl kolem kostela sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie 1. zádušní hřbitov. Krátce potom následoval 2. zádušní hřbitov. V roce 1862 to bylo už pět hřbitovů, které tvoří staré Olšanské hřbitovy. Do roku 1910 zaplnily zádušní hřbitovy 1 až 9 a 1. obecní hřbitov území mezi dnešními ulicemi Jičínskou, Želivského a Olšanskou. Téhož roku byly založeny hřbitov 2. obecní a 10. zádušní, oddělené od původních hřbitovů Želivského ulicí. První obecní hřbitov, který vznikl na křižovatce dnešních ulic Vinohradská a Želivského, byl určený pro pohřbívání nekatolíků. Stejně tomu bylo u 4. obecního hřbitova. Po vypuknutí první světové války sloužil nově založený 10. hřbitov především pro padlé rakousko-uherské vojáky, po jejím skončení pak pro padlé a zemřelé legionáře. Říkalo se mu proto vojenský hřbitov. V pozdějších dobách přijímal také zemřelé ruské emigranty, a tak se o něm také mluví jako o ruském hřbitově. Do areálu Olšanských hřbitovů patří také Nový židovský hřbitov založený roku 1891, který má vchod z Izraelské ulice.

Odhaduje se, že do dnešních dnů na Olšanských hřbitovech spočinuly asi dva miliony zemřelých, a to od lidí obyčejných až po špičky ve svém oboru — vědce, umělce, politiky, podnikatele. Svědčí o tom i vzhled jednotlivých hrobů. Na jejich podobě se leckdy podíleli významní architekti, sochaři a kovolijci. Mezi nejzajímavější i nejjímavější patří třeba hrob rodiny Hrdličkovy nedaleko hlavního vchodu. Monumentální mramorový náhrobek zaujímá plochu 94 metrů čtverečních a tvoří ho čtyři sochy — anděl smrti, mladík v uniformě, jeho otec a matka. Ty podle legendy představují výjev ze snu matky Hrdličkové, které se jedné noci zdálo, že se s ní přišel rozloučit její syn. Zanedlouho prý dorazila z Vídně zpráva, že Jan spáchal 25. května 1900 ve věku 21 let sebevraždu z nešťastné lásky. Bádání v pramenech takovou verzi nepotvrdilo.

Na třetím Olšanském hřbitově je hrob potomků Augustina Zimmermanna. Nápis upomíná na tragický příběh, podle nějž otec po obdržení soudní výpovědi z bytu ze zoufalství zavraždil své děti a sám pak spáchal sebevraždu: „Zde odpočívají v pánu Augustin a Vácslav, Mária a Antonín, dítky, které dne 27. října 1861 s otcem Augustinem Zimmermannem na Žižkově násilnou smrtí život svůj dokonaly.“ V sousedství kaple svatého Rocha je zase k vidění socha mladé ženy se zmrzačenou levou rukou. Připomíná dceru, která udeřila svou maminku, a za to ji podle pověsti stihl trest v podobě kostižeru a odpadnutí části levičky. Socha, která je na místě od doby jejího skonu, ukazuje, jak po smrti matky sedala u hrobu a modlila se za odpuštění. V den výročí rouhavého skutku stéká údajně po její tváři slza…

Sdílet:

Jan Schütz, Klub přátel Žižkova, Foto: Pavel Šmída

02. 11. 2020

Login