Nákladové nádraží Žižkov
Nákladové nádraží Žižkov je největší dochovanou funkcionalistickou průmyslovou stavbou v Praze a svým mimořádným rozsahem dominuje území na pomezí Žižkova a Strašnic. Areál je situován na východní straně ulice Jana Želivského na konci jednokolejné nákladní železniční trati, přípojky z Malešic, jejíž výstavbu zahájily státní dráhy v roce 1928. Žižkovské překladiště se mělo stát prvním článkem velkorysého plánu přestavby městského železničního uzlu, jehož koncepci vytvořil Ing. Miroslav Chlumecký. Pozemky budoucího nádraží o celkové rozloze 330 000 m2 ležely pod hřbetem Židovských pecí na místě velkostatku Červený dvůr, někdejší usedlosti Direktorka, a sousedního dvorce Vápenka. Jejich výhodou byla dobrá dostupnost z centra. Velkokapacitní budovy nádraží určené především pro dopravu a skladování potravin projektovali dr. Ing. Karel Caivas a Ing. arch. Vladimír Weiss. Tato mimořádná dopravní stavba se vyznačovala unikátním řešením — kombinací hlavní budovy s etážovými skladišti po obou stranách kolejiště a špičkovým technickým vybavením. Na realizaci se podílely nejvýznamnější prvorepublikové stavební firmy a průmyslové podniky. Stavební práce byly zahájeny v roce 1928, v roce 1934 bylo hotové celé kolejiště a dokončovala se administrativní budova. Pravidelný provoz byl zahájen v březnu 1936. Kapacita skladišť se brzy naplnila, v roce 1942 byla proto prodloužena, a nádraží tak získalo svou definitivní podobu. V druhé polovině 20. století však jeho dopravní význam postupně upadal a řádný provoz byl oficiálně ukončen v roce 2002, platnost povolení pro vjezd vlaků do areálu skončila v roce 2010.
V letech 2005—2013 probíhala komplikovaná jednání, na jejichž konci bylo prohlášení hlavních budov nádraží za kulturní památku v březnu 2013. Památkově chráněné objekty tvoří soubor na půdorysu písmene „U“ s dlouhou osou navazující na linii Olšanské ulice. K třípatrové administrativní budově s předsazenou fasádou pokrytou kabřincovým obkladem se po obou stranách kolejiště přimykají dvě křídla dvoupatrových skladišť. Podél přízemí vedou zastřešené rampy — z vnitřní strany vagónové, z vnější automobilové. Obě křídla jsou propojena jak v suterénu, tak ocelovými můstky nad kolejištěm.
Vzhledem k významu nákladového nádraží pro zásobování města bylo v rámci regulačního plánu Prahy pamatováno na široké komunikace vedoucí k Žižkovu a Vinohradům. Na jejich realizaci se finančně podílela správa státních drah. Přímá spojka, ulice Olšanská, navázala na ulici Táboritskou a podél nádraží vznikla třída Jana Želivského. Byla založena v roce 1930 pod názvem Mladoňovicova a v roce 1951 přejmenována na Jana Želivského podle husitského kazatele, představitele radikálního husitského křídla a vůdčí osobnosti pražské defenestrace v roce 1419. Délka ulice je 1350 metrů a začíná na křižovatce Ohrada, odkud míří na jih, protíná eliptické Basilejské náměstí, míjí Nákladové nádraží Žižkov, prochází mezi dvěma částmi Olšanských hřbitovů a podél západní zdi Nového židovského hřbitova. Končí na křižovatce u stanice metra Želivského, kde ji ze západu na východ kříží ulice Vinohradská a přímo přes křižovatku pokračuje dále již jako ulice Votická.