Dolní Žižkov
Označení „dolní Žižkov“ vychází z terénní dispozice této části Žižkova, která z údolí při úpatí vrchu Vítkova stoupá strmě k Vinohradům. Současně je možné lokalitu charakterizovat jako jádro starého Žižkova, původně viniční usedlosti, jež zde vznikaly od středověku zejména na jižních svazích Vítkova, Vrchu sv. Kříže a na přilehlých místech se slunnými stráněmi. Většina vinic byla zničena na konci třicetileté války a již nebyla obnovena. Rozvoj průmyslu v 19. století přilákal do Prahy mnoho pracovních sil, tím se proměnil i charakter okolí, tedy i žižkovské zástavby. Bývalé polnosti a zahrady, obtížný kopcovitý terén a rozvíjející se průmysl předurčily parcelaci pozemků pro stavbu nájemních domů s malými byty pro nezámožné vrstvy. Dolní Žižkov je směsicí zástavby z 19. a 20. století, jemuž vtiskl specifický ráz první starosta samostatné obce Žižkova, stavitel Karel Hartig. Jím vytvořený regulační plán z roku 1865 bývá považován za rok založení Žižkova. Současně v roce 1878 prosadil název Žižkov a později i pojmenování domů, náměstí a ulic po význačných osobnostech či místech spojených s husitstvím a reformací. Díky němu má Praha 3 pravděpodobně nejstarší systém uličních názvů v Praze. Uliční tabulky byly psány v českém jazyce a v národních červeno-bílých barvách. Tento způsob později přejala celá Praha.
Prokopovo náměstí a Prokopova ulice připomínají husitského vojevůdce Prokopa Holého. Některé z domů na náměstí opět svými názvy a výzdobou tuto tematiku doplňují, např. dům U Prokopa Velkého č. p. 220, jenž byl inspirací pro pojmenování nejen náměstí, ale i navazující ulice. Náměstí je dokladem výjimečné kompozice a půdorysného založení na principu trojúhelníku a je jedním z míst, která měla v urbanistickém záměru Žižkova jasně danou roli. Havlíčkovo (původně Basilejské) náměstí s radnicí bylo centrem městské správy, Sladkovského náměstí s farním kostelem pak centrem duchovním a Prokopovo náměstí vyhledávaným a vyhlášeným tržištěm. Dominantu náměstí dnes tvoří pomník Jaroslava Haška od Karla Nepraše a Karolíny Neprašové z roku 2006, autorem architektonického řešení je Pavel Kupka. Plastika je holdem autorovi Osudů dobrého vojáka Švejka, který část svého bohémského života strávil na Žižkově. Mezi jeho přátele patřil také Franta Sauer, šprýmař a spisovatel, který se narodil na Žižkově v Dalimilově ulici a žižkovské dění první republiky poutavě popsal ve svých pamětech nazvaných Franta Habán ze Žižkova. Do povědomí veřejnosti se zapsal iniciováním stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v listopadu 1918 a zrežírováním výroční bitvy na Vítkově v roce 1920, která však paradoxně skončila vítězstvím křižáků.
V navazující Prokopově ulici, ve dvoře činžovního domu č. 4, se ukrývá jeden z architektonických klenotů Žižkova — Betlémská kaple Českobratrské církve evangelické. Většina obyvatel Žižkova byla vyznání římskokatolického, proto nepatrná hrstka evangelíků navštěvovala bohoslužby v pražských sborech u sv. Klimenta nebo u sv. Salvátora. Teprve na přelomu 19. a 20. století vznikla skupinka asi dvaceti věřících, která se scházela na Prokopově náměstí a kam docházel i tehdejší vikář u sv. Klimenta. Místní odbor Husova domu byl založen v roce 1903, první modlitebna působila v Husinecké ulici do roku 1911, kdy majitel objektu pronajal prostory k adaptaci na biograf Edison. Vzhledem k nedostatku volných stavebních parcel zakoupil sbor dům v Prokopově ulici č. p. 216 nazývaný „U Generála Zacha“, vystavěný v roce 1870. K domu náležela prostorná parcela, která byla po úpravě vhodná pro stavbu sborového domu s kaplí. Výstavby se ujala karlínská stavitelská firma Matěj Blecha, která zadala vypracování projektu pravděpodobně architektovi Emilu Králíčkovi. Uplatnění kubistického tvarosloví v sakrální stavbě představuje jedinečný stavitelský typ v celosvětovém kontextu. Slavnostní posvěcení kaple se konalo 28. června 1914 (v den sarajevského atentátu) a sbor se v ní poprvé sešel o den později. Unikátní kubismus v interiéru vhodně zdůraznila i soudobá malba provedená studenty žižkovské uměleckoprůmyslové školy z ateliéru prof. Pavla Nováka v roce 1992.
