Inspirace od sousedů

Letos v létě jsme s mužem a dětmi strávili měsíc ve Vídni. I když pracovně, moc jsme si ji užili: stejně jako moje rodná Praha má krásné parky, spolehlivou MHD i jedinečnou atmosféru. V kvalitě veřejného prostoru a jeho přístupnosti všem je ale dál.

Ze šesti linek metra je jen pár stanic bariérových. Výtahy vedou přímo na nástupiště bez dlouhých přestupních chodeb. Klíčová věc pro lidi se ztíženou chůzí, na vozíku nebo s kočárkem. Na hřištích jsou standardem toalety, zastínění i pítka; ta jsou po celém městě. Před školami se promyšleně omezuje provoz, aby děti vyběhly do bezpečí, ne do silnice. Čerstvou inspirací je proměna Argentinierstrasse — ulice se stromy, lavičkami a vjezdem pro rezidenty a zásobování. Ulice žije, sousedé spolu sedí venku a daří se tu podnikání.

Pítka nebo snížené obrubníky jsou nekonfliktní a snadno dosažitelná řešení i v Praze. Naopak šanci na bezbariérové metro nám vzali už komunisti. Co ale máme ve svých rukou my všichni teď, je podoba našich ulic. Na Praze 3 se právě nyní diskutuje třeba proměna Žerotínovy a náměstí Barikád. Děti tam přes silnici přebíhají mezi Žižkostelem a zeleným náměstím a volíme mezi parkováním a pěší zónou nebo aspoň širšími chodníky.

Ve Vídni mají volnější ruku i díky dvakrát menšímu počtu aut na obyvatele. Počty aut tam klesají; u nás stoupají. Tlak na parkování a infrastrukturu je proto v Praze velký. Přitom se často rozhodujeme mezi doslova jednotkami stání, která situaci stejně nespasí, a místem pro bezpečné potkávání a pohyb desítek i stovek lidí denně.

Jsou to věci, o kterých má smysl přemýšlet a mluvit společně.