Židovské pece, Ohrada a Pražačka

Skalnatý přírodní útvar s podivným názvem souvisejícím snad s jes­kyněmi, které mohly v období středověku skýtat úkryt při antisemit­ských pogromech, představoval pro obyvatele „původního“ Žižkova vzdálenou exotickou divočinu. Rostoucí město mu však na vzdálenosti záhy ubralo. Již od roku 1910 měla u blízké Schillerovy továrny ko­nečnou stanici tramvaj a byla zde zřízena i žižkovská vozovna. Roku 1931 došlo k prodloužení tratě dále po Poděbradově třídě až do Hrd­lořez. Podél Poděbradovy třídy i souběžných ulic rostly po roce 1918 moderní bytové domy, na něž navazovala drobná zástavba v oblasti Jarova a Vackova. Židovské pece byly také posledním místem, kde stávala žižkovská šibenice – popraviště. Poslední poprava byla vyko­nána roku 1866.

Na Žižkově existovala řada chudinských kolonií. Objevovaly se „va­gónové a barákové“ kolonie, prkenné domky pod vrcholem Židovských pecí, jiná skupina bud se nacházela na dně jámy při žižkovském konci ohradní zdi kapslovny. Tam, pod vrchem v Jeseniově ulici, existovala skupinka komediantských vozů a vysloužilých vagonů. Ještě v létě 1925 působily docela mile s malými zahrádkami, později však chátraly a udělaly kolonii velmi neútěšnou. Další žižkovská kolonie se nacházela na Krejcárku na konečné tramvaje č. 13. V dřevěných boudách se za­hrádkami bydlela chudina střádající každý krejcar – odtud patrně po­chází název kolonie. Pozemky náležely k majetku Pražačky. V roce 1922 je poskytl Václav Stome pro výstavbu malých domků, aby ulevil nemajetným lidem.

Usedlost Pražačka
Usedlost Pražačka byla součástí řídkého osídlení dnešního Žižkova již v dobách jeho ryze zemědělské podoby. Z 16. století existují záznamy o vinici, stavení později rozšířené na dvorec se uvádí k roku 1785. Od počátku 19. století ji vlastnila rodina Stomeových, stejně jako rozsáhlé polnosti v okolí. V polovině 60. let 19. století je Marie Stomeová, tchyně stavitele Karla Hartiga, začala rozprodávat na stavební parcely. Jihovýchodně od Pražačky tak začalo velmi rychlé zastavování oblasti. Pokračující zástavba i vznik nových komunikací nakonec způsobily zánik Pražačky. Roku 1947 byla usedlost s čp. 10 zbourána a její existenci připomíná již jen název ulice.

Usedlost Ohrada
Ani Ohrada, která rovněž patřila k rozsáhlé vinici, dnes již nestojí. Název od­vozený patrně od ohrazení vinohradu se vyskytuje již v 15. století, stavení je doloženo k roku 1785. Dnes je název Ohrada spojen hlavně s rušnou křižo­vatkou ulic Koněvova, Jana Želivského a Pod Krejcárkem. V přímém směru zde tramvaje jezdí od roku 1910, kdy byla uvedena do provozu nová trať vedoucí Poděbradovou třídou (dnešní Koněvova) k vozovně Vápenka. Kolmá trať v ulici Mladoňovicově (dnes Jana Želivského) funguje od roku 1937. Svou charakteristickou a dlouholetou tvář má křižovatka od počátku 30. let 20. století – tehdy zde stavitel Václav Drnec vystavěl naproti sobě dva rozlehlé zakulacené nárožní domy. Od roku 1951 do roku 1966 existoval na Ohradě i provoz trolejbusů – byla zde obousměrná smyčka pro obracení a trolejbusem se dalo dojet jak do Vysočan, tak přes Žižkov (zejména dlouhou ulicí Roháčovou) na Vinohrady do Slezské ulice. V roce 1977 došlo k ukončení tramvajového provozu Koněvovou ulicí směrem do centra. Z Ohrady vychází i tramvajová trať do Libně vybudovaná na estakádě v letech 1988–1990.