Počátky Žižkova
Území před východní pražskou hradbou, které mělo po staletí podobu zemědělské krajiny s osamocenými usedlostmi, prodělávalo od 60. let 19. století výraznou proměnu. Na místě někdejších polí a vinic začalo vznikat další, později největší pražské předměstí. V prostoru podél Vídeňské silnice mezi vrchy Vítkovem (Žižkovem) a Vrchem sv. Kříže se tak dělo podle předem promyšleného stavebního a uličního plánu, jehož autorem byl stavební podnikatel Karel Hartig. Pozdější první žižkovský starosta se tak stal jedním z hlavních strůjců nové výstavby. Podoba plánu ovšem bývá kritizována pro nízký stupeň odbornosti a naopak velký důraz na finanční zhodnocení nových domů – jednalo se zejména o levné bydlení pro velké množství dělníků, kteří přicházeli do pražského souměstí za prací v rychle se rozvíjejících továrnách.
Na poměrně levných stavebních pozemcích v kopcovitém terénu tak vyrostlo v krátké době velké množství domů. Vyznačovaly se jasnou snahou stavebníků vytvořit v nich jednoduché byty pro značné množství nájemníků, jichž nároky na bydlení nebyly a ani nemohly být příliš velké. Velmi vhodný typ domu pro takovouto výstavbu představuje dům pavlačový – a na Žižkově jich bylo postaveno velmi mnoho. Byť se nejedná o ryze žižkovský fenomén – pavlačové domy nalezneme i v jiných čtvrtích a městech – málokde představují tak typický lokální rys jako na Žižkově. Pavlačové domy mívaly nejčastěji půdorys písmene „L“, přičemž kratší strana byla otočená do ulice a mívala ponejvíce podobu dvou a půl traktu. Průjezd vedl do dvora a ke schodišti. Do bytů se vcházelo z pavlače ve dvoře většinou přímo do kuchyně, za ní byl druhý pokoj sloužící jako ložnice s okny otočenými do ulice. Dvě místnosti, to byl standard pavlačových domů pro jednu rodinu. Pokud byl byt umístěn v postranním křídle, byly oba pokoje otočené do dvora a jejich okna vedla na pavlač. Komfortnější byty mívaly spíž a také vyhrazený prostor ve sklepě na ukládání uhlí. V dobách krize se nájemníci často uskromňovali a sami ještě části bytu pronajímali.
Pavlačové domy byly také místem pestrého společenského života. Malé byty neumožňovaly nájemníkům chránit si své soukromí, a tak se raději většina akcí – svateb, různých oslav či besed – pořádala veřejně s přispěním a pomocí sousedů. Pamětníci i pamětnice vzpomínají, že jim cesta ze dvora do bytu trvala často i půl hodiny, protože se cestou mnohokrát zastavili, aby zapředli hovor s dobře viditelnými sousedy. Národně smýšlející Karel Hartig se výrazně podílel i na iniciativě, která vedla k pojmenování nové lokality názvem Žižkov
Stalo se tak roku 1868, o rok později se začal nový název používat, když ho v květnu 1869 obecní výbor Královských Vinohrad schválil namísto dosud užívaného místního pojmenování Na vídeňské silnici. Od roku 1849 do roku 1875 totiž existovala na celém východním předpolí Prahy předměstská obec Vinohrady, od roku 1867 s názvem povýšeným na Královské Vinohrady, která zahrnovala vedle dnešních Vinohrad i Žižkov.
Rok 1875 přinesl rozdělení Královských Vinohrad na dvě samostatné obce – Královské Vinohrady I, které pak byly roku 1877 na základě rozhodnutí c. k. ministerstva vnitra přejmenovány na Žižkov, a na Vinohrady II, které známe dnes. V roce 1881 došlo k završení procesu emancipace nového sídla: dne 15. května císař povýšil Žižkov na město a o sedmnáct let později mu udělil i městský znak.
Druhá polovina „dlouhého“ 19. století znamenala pro končiny mezi vrchem Vítkovem a Vrchem sv. Kříže zásadní přeměnu. Došlo zde k vývoji od venkovské lokality s několika desítkami obyvatel až k hrdému samostatnému městu s více než šesti desítkami tisíc obyvatel na sklonku 19. století. Město Žižkov tak bylo třetím největším městem v Království českém. V roce 1922 se stalo součástí Velké Prahy.
