Území Žižkova se rozkládá východně od centra Prahy, od poloviny 14. století tedy hradbami Nového Města pražského, konkrétně mezi Horskou bránou (konec Senovážného nám.) a Koňskou bránou (v místě dnešního Národního muzea). Po celé období starších dějin sehrával tento kraj především smutnou roli popravčího místa. Nacházela se zde totiž šibenice původně Starého Města pražského. Popravy se zde konaly však až do 19. století. Přesné místo, kde šibenice stávaly, lze dnes určit jen nepřesně, jelikož se vlivem změn terénu a především zástavby neustále posouvala dále na východ. Její prvotní umístění trvalé až do minimálně 16. století hledejme v místech dnešního náměstí Winstona Churchilla a přes dnešní Vrch sv. Kříže je poslední její umístění známo v roce 1836 až na Židovských pecích nedaleko Vápenky. Tam byla také vykonána poslední veřejná poprava na dnešním území Prahy 3. Ostatně již písemné prameny 12. století hovoří o dvou kopcích před Prahou – Hoře Šibeniční a Hoře Vítkově; od sebe je oddělovalo údolí, později označované jako Vídeňská silnice – nyní Husitská a Koněvova.

            V letech 1871 až 1873 bylo učiněno na Žižkově několik archeologických nálezů např. keltských mincí (statérů) či železného meče. Roku 1873 je daroval Museu království Českého (dnes Národní muzeum) stavitel Karel Hartig. S objevením pohřebiště na Komenského náměstí souvisí i další nález mincí. Roku 1879 se však při krádežích v muzeu některé artefakty ztratily. Dne 8. září roku 1041 vtrhl do Čech německý císař Jindřich III. Saská vojska postoupila od severu až ku Praze, aby pokořila odbojného českého knížete Břetislava I. Podle kronikáře Kosmy se vojska rozložila táborem na vrchu Šibenici. Lze důvodně předpokládat, že se jednalo o území právě nynějšího Žižkova. Po celé následující století písemné prameny o dějinách území Žižkova mlčí. František Vacek sice uvádí první písemnou zmínku o Olšanech k roku 1226, ale vročení odmítají jiní. Nejstarší prokazatelná písemná zmínka o vesnici Olšany je pak až z roku 1306. Další vsí na tomto území byly Šešowice. Nové výzkumy připouštějí možnost, že snad nezanikla a jen byla přejmenována na Hrdlořezy.

            Nejstarší zpráva o pěstování vína na území dnešních Vinohrad a Žižkova pochází z roku 1197. Poté k roku 1348 (správně má být 1358) přináší kronikář Beneš Krabice z Weitmile zprávu o tom, že se tehdy po založení Nového Města pražského Karel rozhodl založit kolem tehdejší Prahy v okruhu 3 mil nové a další vinice. Nepochybně i ze strategických důvodů dal vymýtit okolní lesy začal budovat vinice a zahrady. Historik W. W. Tomek zpracoval téma následovně: „Karel IV. nařídil dne 16. Unora 1358, aby se hned w postě tehdy příštím na horách na tři míle okolo Prahy dělaly winnice, tak aby každý, komuž by to což náleželo, začal dělati we 14 dnech po wydání tohoto listu, a když by sám nechtěl neb nemohl, aby dopustil jinému dělati pod jistými práwy a wýminkami.“ K tomu účelu nechal císař dovézt révu z Rakous a zároveň byl zřízen nový úřad perkmistra, správce viničných hor. Ten podléhal Starému Městu až do roku 1547 a zakladatelé vinic byli na 12 let osvobozeni od všech daní a poplatků. „Winnice přede zdmi Nowého města hned při silnici k sw. Prokopu až s nynější zahradau Kanalskau byly zdělány roku 1359, we kterém Radislaw opat sw. Ambrože (dnes na místě paláce U hybernů, pozn. aut.) postaupil k tomu swých polí a wrchů desíti měšťanům Pražským dle smyslu nařízení Karlowa.“ Ostatně klášteru náležela v té době větší část Olšan a jižní svahy Vítkova. Název Vítkov (Vítkova hora, Mons Witkonis, Witkenberg) je poprvé v písemných pramenech zmíněn roku 1348. Vítek z Hory byl pražským měšťanem a v letech 1350 až 1357 dokonce konšelem.

            Dne 14. července 1420 odrazil vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, věrný stoupenec Husových myšlenek, útok křižáckých vojsk císaře Zikmunda Lucemburského na hoře Vítkově. Husité hnali nepřátele až na Špitálské pole (dnes Karlín) a útěk křižáků se doslova změnil v úprk. Bitva tak rozhodla o zmaru celého tohoto Zikmundova tažení proti husitům. Dlouhá léta útrap spojených s husitskými válkami poznamenala jak Prahu, tak i celé české země. Období válek zakončil poslední pokus husitů v pro ně tragické bitvě u Lipan roku 1434. Císař Zikmund však nezapomněl na dřívější příkoří a hodlal Husovy myšlenky vymýtit zcela. V pondělí 9. září 1437 byl na jeho rozkaz popraven husitský radikál a vojevůdce Jan Roháč z Dubé spolu s více než 50 stoupenci. Stalo se tak opět na Šibeničním vrchu. Roháč, věrný Žižkův stoupenec, odmítl roku 1436 přijmout za českého krále Zikmunda Lucemburského a odešel se svými spolubojovníky na svůj hrad Sion u Kutné Hory. 6. září roku 1437 byl však Sion Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna dobyt, zajatci odvedeni do Prahy, uvězněni ve zdech Staroměstské radnice a následujícího dne popraveni. Prošli v potupném průvodu v čele s Janem Roháčem, jenž byl oděn v červených šatech se zlacenými pouty a pozlaceným pásem. Jedna ze tří připravených šibenic s pozlacenou oprátkou byla přichystána právě pro něj… Až do začátku 17. století pak Žižkov nesehrál významnější dějinnou roli a historie se po dvě století točila zejména kolem prodejů či koupí tamějších usedlostí. Žižkovské kopce sehrály významnější roli až za třicetileté války (1618–1648). Druhá polovina století přinesla pak území řadu nových staveb – kaplí, kostelů, božích muk a zejména hřbitovů.

            V roce 1621 opět vstoupila na scénu žižkovská šibenice. Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) a následné staroměstské exekuci – popravě 27 českých šlechticů a měšťanů (21. 6. 1621) bylo odsud odvlečeno tělo lékaře Jana Jessenia, aby na žižkovské šibenici bylo rozčtvrceno a zohaveno. Tím role Žižkova v celoevropském konfliktu však neskončila. Švédové vedení generálem H. Ch. Königsmarckem v roce 1648, když už probíhala mírová jednání, stihli ještě značně poničit Prahu. Obléhání trvalo od července do října a došlo ke čtyřem útokům na Prahu.

            Švédové se původně domnívali, že je Pražané přivítají jako osvoboditele od habsburského jha, jak jim tvrdili exulanti. V tom se však zmýlili. Do Prahy se vojskům podařilo proniknout v červenci přes Pohořelec díky pomoci zrádce císařských vojsk, důstojníka Arnošta Ottovalského. Praha, kde císařským velel hrabě Rudolf Colloredo, se jim však postavila na odpor a když byla obsazena Malá Strana a Hrad, Staré a Nové město se ubránily. Za to si od císaře Ferdinanda III. vysloužily povýšení městského znaku v podobě ruky s mečem, jak ji známe dnes. Koncem července Švédové útok zopakovali, ale opět marně. Vytrvalí Švédové se ke třetímu útoku odhodlali až v říjnu, kdy dorazil švédský následník trůnu falckrabě Karel X. Gustav (1622–1660). Na jeho příkaz přesunuli okamžitě velitelé jak Wittenberg, tak Königsmarck, své jednotky před hradby Nového Města a rozmístili je do postavení, která měla sloužit jako východiště pro útok. Začal třetí pokus o dobytí Prahy. Po týdnu se švédským bateriím rozmístěným na svazích Žižkova podařilo pobořit jak Horskou, tak Koňskou bránu, takřka úplně zničit hradební věže mezi nimi, samotné hradby na třech místech srovnat se zemí a jejich troskami zasypat hradební příkop. Do poloviny října pronikli do města, ale jejich opakované útoky pokaždé uvízly na druhé obranné linii, tvořené zdmi zahrad a improvizovanými polními opevněními. Karel X. Gustav vyzval hraběte Colloreda ke kapitulaci, ten však odmítl. Praha hrála o čas. A krátce nato byl 25. října 1648 konečně podepsán Vestfálský mír. Přesto přišel čtvrtý útok, Švédové však už ztráceli motivaci. 29. listopadu bylo podepsáno příměří a vojska odtáhla.

            Pražané sice prokázali loajalitu a oddanost svému katolickému habsburskému panovníkovi Ferdinandu III. proti protestantským Švédům, ale především se bránili před kořistním nepřítelem, jenž zjevně hodlal město vyplenit. Roku 1648 vytvořil Karel Škréta mědiryt s vyobrazením Švédů obléhajících Prahu před hradbami Nového města na konci třicetileté války. Na něm je na vrcholu Šibeničního vrchu vidět zděná šibenice. Je to další známé vyobrazení tohoto popravčího místa. Dále je v kostele sv. Prokopa podnes chován obraz téhož autora zobrazující sv. Václava, patrona a věčného knížete, chránícího Prahu před švédskými vojsky.

            Roku 1694 došlo v Praze na Starém (židovském) Městě k tragické události, která měla svou smutnou dohru na staroměstském popravišti na nynějším Žižkově. Teprve dvanáctiletý židovský chlapec Šimon Abeles se tehdy o své vůli rozhodl konvertovat ke katolické víře. Klementinský jesuita P. Andreas Müntzer jeho přání respektoval a po chlapcově návštěvě ho připravil k svátosti křtu. Tomu však rozhodně odmítal otec Lazar Abeles. Nedlouho poté přišlo na pražské místodržitelství anonymní udání na Lazara, že svého syna zavraždil. Zda tomu tak bylo skutečně, i když indicie tomu napovídají, nelze s jistotou prokázat. Lazar byl nicméně uvězněn pro důvodné podezření a v cele spoután okovy. Přesto se mu podařilo spáchat sebevraždu, kterou žalobci přijali jako přiznání k hrůznému činu. Lazarovo tělo bylo vyvezeno na popraviště, kde mu kat vyrval srdce a omlátil mu je o tvář, pak následovalo rozčtvrcení a upálení. Dne 31. března 1694 bylo tělo chlapce pohřbeno v lodi chrámu P. Marie před Týnem na Starém Městě, kde je náhrobek zachován podnes.

            V pražských městech vypukl roku 1680 mor a to zavdalo příčinu zřídit mj. v Olšanech tři nové hřbitovy – nejprve staroměstský, později novoměstský a konečně židovský. Téhož roku dal postavit staroměstský měšťan, pozdější primas a zároveň majitel usedlosti Bezovka, Jiří Jan Reismann z Riesenberka, Boží muka (morový sloup) k uctění patronů sv. Rocha, Rozálie, Šebestiána a Ježíše Krista, ochránců před morem. Postavil je na cestě k Olšanským hřbitovům v těsné blízkosti Vrchu sv. Kříže ještě před vybudováním kostela sv. Rocha. Sloup plnil i funkci slunečních hodin. Dnes je umístěn v Kinského zahradě na svazích Petřína.

            Za počátek existence Olšanských hřbitovů lze považovat 15. leden 1680. Tehdy zakoupili zástupci Starého Města pražského od Jakuba Štiky z olšanského statku potřebné pozemky, aby zde založili morový hřbitov a nechali postavit kostel. Dne 16. srpna 1680 učinil staroměstský magistrát slavnostní slib, že na Olšanském hřbitově vybuduje kostel ku cti sv. Rocha, Šebestiána a Rosalie (1680–1682, patrně podle návrhu J. B. Matheye). Pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna záměru požehnal 7. září 1680. Kostel byl dokončen 1682. Když bylo 1. června roku 1786 vydáno nařízení o zákazu pohřbívání uvnitř města, staly se Olšanské hřbitovy pohřebištěm celé pravobřežní tehdejší Prahy. Nové Město postupovalo obdobně, zakoupilo rovněž žižkovské pozemky a založilo morový hřbitov, k němuž roku 1719 nechali vystavět kostel Povýšení sv. Kříže (ul. Čajkovského). Byl vybudován zásluhou novoměstského primátora Jana Krusia z Krauseberku. Základní kámen posvětil roku 1717 farář od sv. Štěpána Jan Václav Ditrich. Roku 1843 byl kostel zrušen a v roce 1984 přebudován na koncertní a výstavní síň.

            Další církevní stavbou byla kaple sv. Dismase – patrona odsouzenců k smrti. Nejstarší zmínka vztahující se k patrně k této kapli pochází z roku 1694, kdy staroměstský konšel Václav Moric Salomon z Friedbergu požádal o její vysvěcení. Časem však zpustla či zcela zanikla. V červnu roku 1720 byla vysvěcena nově postavená kaple opět sv. Dismase. Roku 1724 bylo rozhodnuto přesunout popraviště blíže k této kapli na severní svah Šibeničního vrchu. Zřízeno bylo 1763 a Pražská města, kromě Hradčan, se dohodla na jeho společném používání. Z roku 1769 pochází nejstarší známé vyobrazení kaple sv. Dismase na perspektivním plánu Prahy z dílny Josefa Daniel Hubera. Je patrné, že měla půdorys šestiúhelníku a orientována byla k východu. Zakončena byla lucernou a věžičkou, uvnitř níž byl zvon. Guberniálním výnosem dne 16. června 1785 bylo pražskému magistrátu uloženo zrušit a zbořit kapli z důvodu, že prý se tam od ven jdoucího lidu víc nešvaru než pobožnosti koná. Zbořena sice nebyla, ale 11. října 1787 šla do dražby. Novým majitelem se stal Antonín Jan Douša, bývalý novoměstský radní, jenž za nemovitost zaplatil 85 zl. a učinil z ní roku 1792 hostinec.

            Žižkovské dějiny jsou v 18. století na poznání opět o něco bohatší. Dne 6. května 1757 prohrála rakouská vojska bitvu u Štěrbohol. Vítězní Prusové oblehli Prahu a mj. poničili na jejím okraji 880 domů, polnosti i vinice na území dnešního Žižkova a Vinohrad. Před začátkem bitvy byla rakouská vojska rozložena od vrchu Vítkov směrem na Kyje, Hostavice a Štěrboholy. Pruská vojska pod velením maršála Kurta Kryštofa hraběte Schwerina operovala v oblasti Štěrbohol. V této bitvě maršál padl.

            Roku 1788 byla vytvořena nová katastrální obec Vinohrady (Viničné Hory, Weinberggemeinde) zaujímající plochu dnešních Vinohrad a Žižkova a tento rok je také obecně přijímán i za počátek zániku vsi Olšany. Někdy před rokem 1790 založil Josef Emanuel hrabě Canal botanickou zahradu na pomezí Žižkova a Vinohrad, nynější Riegrovy sady a Rajská zahrada. Nedlouho po založení byla za účelem odpočinku, ale i poznávání a studia, zpřístupněna veřejnosti. Roku 1825 byla na Parukářce zahájena výroba kapslí (roznětek). Majitelé Louis Sellier a Jean Maria Nicolaus Bellot založili budoucí světoznámou muniční továrnu. Fungovala tam až do roku 1936.

            Počátek bytové výstavby Žižkova nelze stanovit jednoznačně, ale dá se objektivně klást i do 50. let 19. století. Roku 1854 koupil karlínský zahradník Václav Laxa od Karla Spens-Boodena (majitel usedlosti Reismanka) část pole, konkrétně parcelu ležící zhruba mezi dnešními ulicemi Seifertovou, Jeronýmovou a Husitskou. 1855 zde podle projektu karlínského stavitele Františka Šlechty vystavěl přízemní domek (čp. 94) a na zbytku pozemku založil zahradnictví. Domek se stal první stavbou budoucího pražského předměstí, sídliště vzniklého při tehdejší Vídeňské silnici.

            V roce 1857 byl na dnešním Žižkově (název úředně používán až od r. 1877) vystavěn první pavlačový činžovní dům v dnešní Husitské ulici čp. 103/63. Nedaleko na téže ulici pak postavil roku 1863 další dům (čp. 160, U Karla IV.) Karel Hartig, budoucí první starosta samostatného města Žižkova. Ten se přiženil 30. října 1865, po čtyřleté známosti si vzal Amálii Stomeovou, dceru pražského měšťana Josefa Stomeho a dědičku mj. jednoho z největších tehdy vinohradských statků – Pražačky (čp. 10). Rok 1865, kdy Hartig zhotovil regulační plán, se pak považuje za rok založení Žižkova, jak svědčí nápis na zvonu ve věžičce školy na Komenského náměstí: „Na oslavu sv. Václava, ochránce národa českého L. P. 1873 v roku osmém po založení Žižkova věnován první škole občany žižkovskými.“ Za otce zakladatele byli kromě Hartiga považováni také klempíř Ferdinand Kuhn z Karlína (1815–1876) a krejčí, pražský měšťan Antonín Fanta (1817–1878), kteří vystavěli v letech 1861 až 1863 první jednopatrové pavlačové domy při Vídeňské silnici (Koněvova-Husitská).

            Dne 20. října 1865 byl položen základní kámen ke stavbě žižkovské plynárny v místech dnešního náměstí Winstona Churchilla. 28. dubna 1866 byla uvedena do provozu a od 16. září 1867 zajišťovala pouliční osvětlení v celé Praze. Není bez zajímavosti, že v roce 1868 zřídil žižkovský továrník, chemik a technolog František Šebor (1838–1904) ve svém podniku na Žižkově výrobnu amoniaku (čpavku), kdy se surovinou staly odpadní vody právě ze žižkovské plynárny. Do té doby totiž tyto odpadní vody odtékaly do Vltavy.

            V pondělí 11. května 1868 byl Václavem Keršem, starostou obce Vinohrady, věnován na stavbu Národního divadla základní kámen z vrchu Vítkova. Ten dal na vlastní náklady vylomit nedaleko dnešního altánku Karel Hartig. Neopracovaný kámen nesl červený nápis Žižkov a na desce text: „Nejmladšímu strážci národa nejstarší strážce Prahy.“ V úterý 15. září 1868 požádal Hartig spolu s dalšími 56 občany vinohradský obecní výbor o to, aby se část obce Vinohrady podél tehdejší Vídeňské silnice (dnes Koněvova), zhruba od usedlosti Proutková (čp. 2 a 41) až po Bezovku nazývala nově Žižkov. Žádost byla schválena a název zaveden o rok později. V pátek 28. května 1869 schválil vinohradský obecní výbor název Žižkov. Téhož roku žilo v Žižkově (bez Olšan) 4044 obyvatel ve 111 domech.

            V odůvodnění svého návrhu Hartig uvedl: „Nejsouce ještě sto (!), abychom velikým mužům stavěli velkolepé důstojné pomníky, ctíme tímto způsobem památku jejich, vzbuzuje se tím uvědomění národní a šlechtí ona láska k vlasti, národu a pravdě, která z národu našeho v době husitské učinila národ hrdinů.“ Navrhl pojmenovat Husovou třídou ulici po Vídeňské silnici od Hálovky (čp. 70) až k domu čp. 125 co hlavní ulici v Žižkově, prostranství, kterým pokračuje tato třída Žižkovým náměstím… a jiné a jiné. Dne 18. března 1875 se Hartig stal starostou tehdy ještě spojených Vinohrad a Žižkova (tehdy zván Vinohrady I.) Zhruba po půl roce byl i přes protesty Žižkov od Vinohrad oddělen a Hartig byl 22. března 1876 opět zvolen starostou – tentokrát již samostatného Žižkova. Dne 26. listopadu 1878 však na svou funkci rezignoval vinou svého zadržení ve vazbě v souvislosti s krachem Občanské záložny. Dne 17. prosince sice byl osvobozen, ale na starostenství již bylo pozdě. Rezignaci přečetl radní J. Wolf a novým starostou byl zvolen Jan Nepomuk Richter (1839–1913), obchodník a majitel domu čp. 502. Ve funkci působil sice od 26. listopadu do 17. prosince 1878, ale přesto je přezdíván jednodenní starosta. Slib totiž složil 12. prosince a již následujícího dne převzala správu obce úřední komise. Jeho sláva však neutichá, neboť právě on byl starostou v den, kdy zastupitelstvo schválilo žádost o povýšení Žižkova na město.

            Dne 17. července 1879 proběhly obecní volby. Starostou byl zvolen Josef Moric Wertmüller (1817–1890) a ten se pak dočkal kýženého povýšení 15. května 1881. Císař vydal František Josef I. privilegium, které z obce Žižkova učinilo město. „Občané! Ke snaze, abychom ničeho neopomenuli, co k zvelebení a povznesení obce naší by sloužiti mohlo, a v přesvědčení, že i národu svému jsme povinni, abychom k počtu měst českých i naši obec vřadili, která jak četná svým obyvatelstvem jeho přes 21 000 duší čítá, tak památná jest svou polohou na úpatí Vítkova, kde slavný bojovník Žižka před staletími nepřátele naše pokořil, podali jsme na stupni trůnu žádost, aby jeho Veličenstvo, náš nejmilostivější panovník obec na město povýšiti ráčil. V naději, že učinivše krok tento, je Vaše přání, které vždy na zřeteli máme, jsme uskutečnili, zveme Vás tímto, abyste přičinili se všemožně, bychom povýšení toto, tuto novou dobu v pospolitém našem životě a města v počtu měst českých nyní sice nejmladšího, ale velikostí ale velikostí na místě pátém stojícího, oslavili, jako jedna rodina, nikoho nevyjímaje.“ (Purkmistr J. M. Wertmüller. Městský úřad na Žižkově, dne 25. srpna 1881.)

            Dne 17. července 1882 se sešla ustavující valná hromada Spolku pro zbudování Žižkova pomníku na Žižkově. Svolal ji starosta Josef Moritz Wertmüller a čestným předsedou byl zvolen Karel Hartig…

Jan Vlk

Tereza Vlková