MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 3

Svůj život máme ve svých rukách - projev starostky Mileny Kozumplíkové k 17. listopadu

Významné datum zastihlo naši zemi ve velmi složité situaci. Před 20 lety jsme „vsadili“ na svobodu a demokracii. Vláda jedné strany tak, jak započala v roce 1948 a byla upevněna po roce 1969, se prostě „vyžila“. Nesvrhli jsme ji na barikádách, ale plné Václavské náměstí a později Letná, bylo jasným signálem.

Zrušení § 4 Ústavy ČSSR jsme mnozí oslavovali šampaňským. V té době se náš svět a vůle lidí jevily jako krásná široká průzračná řeka a my jsme jí byli neseni ke svobodě. To ale byly utopie. Svět není sen.

Přišly praktické kroky, které musely být zrealizovány. Většinové státní vlastnictví bylo odmítnuto jako neefektivní - prošly různé formy privatizací. Státní loupeže z let 50. byly po složitých jednáních Parlamentu částečně zmírněny restitucemi. Přišly ale i jiné kroky, se kterými jsme nepočítali – rozdělení republiky. Věc těžká, pro Čechoslováky smutná, ale díky směřování slovenské části země, jediná rozumná.

V naší zemi, snad jako jediné, nebyla tato doba spojena s obrovskou inflací a tím i zchudnutím obyvatelstva. Dluhy státního rozpočtu nebyly neúnosné. Základní kontury nového fungování státu byly nastaveny. Ale musely se naplnit konkrétními činy konkrétních lidí. Tady jsem přesvědčena, že nastal kámen úrazu.

Lidé lační po novém životě a úspěchu užívali příležitostí až opojně. Výsledek se dostavil: osobní neodpovědnost, zneužívání mezer v zákonech, morální selhávání. Skutečnost ne masová, ale velmi medializovaná. Proto začala platit obecná představa, že každý krok musí být upraven zákonem. Přijímání podružných zákonných norem nás zdržovalo od těch zásadních.

Očekávání lidí se začala stupňovat, začala se projevovat netrpělivost: „…a kdy už se budeme mít tak dobře jako Rakušané, Němci, Holanďané…“. Toto byla falešná očekávání, protože každý se má tak dobře, jak dobře hospodaří on i jeho země. Na tato falešná očekávání naskočili svými sliby někteří politici a člověku zůstává rozum stát, kam až jejich sliby mohou jít. A jakmile politik bohulibě slibuje, vždy je to za cenu velmi vysokou: nejen finanční (naše daně), ale tou důležitější součástí ceny je obvykle další omezení, tzn. ztráta dalšího kusu svobody. Nahromaděné předpisy EU, státu, někdy i obcí, kladou otázku: Potřebujeme je všechny.

Bohulibost slibů se tak překlápí do moci, kterou někdo vykonává a která je velmi lákavá. Elementární služba státu a obci, tzn. racionální a jednoduché spravování věcí veřejných se vytrácí.

Rozbředlost současné situace, včetně skandálů skutečných nebo virtuálních, způsobuje, že obrysy opravdové politiky se ztrácejí – mizí v bojích osobních a ne principiálních, resp. ideových. Musíme proto opět vyhmátnout základní kontury, na nichž se dá stavět poctivá politika. Znovu se nám pak ukáže to, pro někoho už otřepané slovo svoboda, a já dodávám odpovědná svoboda. Když se nad ním důkladně zamyslíme, vytanou nám všechny skutečnosti, na kterých je dobrý a kvalitní lidský život, o který jsme cinkáním klíči v roce 1989 usilovali, založen. Díky znovu nabyté demokracii máme svůj život ve svých rukách.

Milena Kozumplíková, starostka