Milešovská 846/1, Praha 3 (roh náměstí Jiřího z Poděbrad a Milešovské ulice)
Tel. kontakt: +420 222 232 464

           galerie toyen - logo

Aktuální program informačního centra a Galerii Toyen naleznete ZDE

Informační centrum Praha 3 otevřelo počátkem února 2017 novou Galerii Toyen. Každý měsíc zde prezentuje dílo jednoho významného výtvarníka, který má vztah k Praze 3. „Městská část Praha 3 se dlouhodobě snaží o podporu umělecké komunity působící v této části, proto je součástí galerie i výstavní prostor, kterým chceme podpořit tvorbu umělců či akademických výtvarníků, kteří jsou spojení s naší městskou částí,“ uvedla starostka Vladislava Hujová.

V Galerii Toyen jste již mohli vidět výstavy akademických umělců Oldřicha Kulhánka, Jarmily Kalašové, Dimitrije Kadrnožky, Jiřího Šuhájka, Josefa Achrera či Jana Tichého.

Otevírací doba pro veřejnost je pondělí a středa 919 hodin, úterý, čtvrtek a pátek 916 hodin.


www.galerietoyen.cz                                                 https://www.facebook.com/GalerieToyen/

V Informačním centru Praha 3 jsme pro Vás ve spolupráci s Archivem výtvarného umění otevřeli MINI KNIHOVNU VÝTVARNÉHO UMĚNÍ A VÝZNAMNÝCH OSOBNOSTÍ. Návštěvníci Infocentra mohou využít knihovnu, poseděl, prolistovat a přečíst zajímavé knihy.

Od září připravujeme opět bohatý doprovodný program, včetně pokračování oblíbeného cyklu vlastivědných procházek po Žižkově, kinoprojekcí, cestovatelských přednášek, a těšit se můžete na cyklus moderovaných rozhovorů s významnými osobnostmi Prahy 3.

Každý čtvrtek od 10 do 14 hodin je k dispozici Ombudsman pro seniory, který poskytuje seniorům Prahy 3 poradenství v oblasti bydlení, důchodů, sociálních a zdravotnických služeb, volnočasových aktivit, zajišťuje bezplatné právní poradenství, doprovod při úředních jednáních a pomoc v tíživých životních situacích.

PROJEKTY PRO ZŠ NA ROK 2017/2018

1)         Prevence zubního kazu s dentálními hygienistkami

Program probíhající ve spolupráci s UK Lékařskou fakultou – obor dentální hygienistka. Program je zaměřený na prevenci zubního kazu, zdravou výživu, osvojení si správné techniky čištění zubů – detekce zubního plaku + nácvik správné techniky čištění s dentální hygienistkou.

Program bude probíhat v Infocentru v dopoledních hodinách.

2)         Výtvarný ateliér v galerii Toyen s ak. mal. Věrou Krumphanzlovou

Informační centrum Praha 3 nabízí výtvarný ateliér pod vedením akademické malířky Věry Krumphanzlové (mimo jiné ilustrátorka dětských časopisů – Mateřídouška, Ohníček). Děti budou malovat přímo v Galerii Toyen, obklopeni výtvarným uměním. Detailní informace o programu vám sdělí pracovníci Infocentra.

3)         Vlastivědné procházky po Praze 3

Ve spolupráci s kunsthistoričkou Vlaďkou Holzapfelovou nabízíme školákům vlastivědnou procházku po významných místech Prahy 3.

1. trasa – procházka po Parukářce, odkud jsou všechny památky jako na dlani,

pohovořilo by se o památkách, které jsou viditelné z vrchu sv. Kříže. Poté by se děti přesunuly a přes Prokopovu ulici, došly na radnici Prahy 3, kde by byla zajištěna prohlídka.

2. trasa by vedla od Informačního centra, odkud bychom se přemístili do kostela NSP a dále k Žižkovské věži, k radnici, kde by byla zajištěna prohlídka.

4)         Postbellum – Paměť národa – 4-hodinový komponovaný program pro 8. a 9. třídu – k hodinám dějepisu. Jedná se o zážitkový workshop „Den, kdy se mlčelo“ – workshop otevírá téma proměny české vesnice během kolektivizace. Cílem je seznámit děti líbivou interaktivní formou s historickými reáliemi a lidskoprávní tématikou, výchova k toleranci a porozumění, rozvoj argumentačních a komunikačních dovedností, rozvíjet kritické myšlení, prevence šikany, workshopy přispívají ke zlepšení klimatu ve třídách.

5)         Přírodovědecké přednášky 

a.         Povídání o lesní zvěři – šelmy

b.         Noční život pražských lesů

Nabízený program bude probíhat ve školním roce 2017/2018 v prostorách Informačního centra – v dopoledních hodinách.

Rádi byste doma chovali vlastního ježka? Informační centrum Praha 3 v rámci programu "Záchrana zvířátek" nabízí možnost fyzické adopce ježků. Více informací naleznete na: infocentrum@praha3.cz.

infocentrum@praha3.cz                                             https://www.facebook.com/ICPraha3/

Podrobné kontakty naleznete zde.

IC - program červenec/srpen 2018

GT - červenec 2018 - M. Ščigol

revitalizace náměstí - červen 2018  

Rozhovor s Irenou Douskovou

O psaní, divadelní tvorbě a Žižkově se rozpovídala úspěšná spisovatelka Irena Dousková, která ve středu 21. března přijala pozvání do Žižkovských rozhovorů Martina Severy.

Na Žižkov jste přišla z Příbrami. Splnil vaše očekávání? Jaký byl první dojem?

Dříve, než jsem z Žižkova něco zahlédla, třeba v televizi, jsem si představovala, že by se tam mohly odehrávat scény z Rychlých šípů. Na Žižkov bych situovala Stínadla. Ale první setkání se Žižkovem bylo v podobě vyprávění mého tatínka Moc ráda jsem ho poslouchala. On bydlel na pomezí Ondříčkovy ulice, byl „Vinohraďák“, a vyprávěl dobrodružné historky z dětství. Takže ještě před tím, než jsem Žižkov potkala osobně, tak jsem si ho „nějak“ představovala. Tatínek mluvil třeba o tom, jak se chodili prát se žižkovskýma klukama na židovský hřbitov - dnes z něj zbylo jen torzo. A když bylo nejhůř, schovávali se do otevřených hrobů, což mělo hororový nádech. To byl můj první dotek s Žižkovem. Později jsem si také udělala o Žižkově představu z filmu Lásky mezi kapkami deště. To jsem už krátce bydlela v Praze.

Které místo na Žižkově vás inspirovalo nejvíc?

V některých povídkách nebo básních by se něco určitě našlo, ale v prozaických knihách to není  konkrétní místo, je to celý Žižkov. Je pro mne neustálou inspirací a radostí, pořád mne baví chodit tady po ulici. Nejdřív jsem bydlela v Husitské, chodila jsem se psem a později s miminem kolem dokola a už tehdy jsem si říkala, že bych se mohla přestěhovat trochu výš

A teď bydlíte v místě, kde se z okna díváte na žižkovskou věž – inspiruje vás to?

No, teď když to říkáte, tak si uvědomuju, že zrovna tu věž jsem v nějaké povídce měla a v nejnovější knížce se objevuje Škroupovo náměstí a okolí. Ale když zmiňujete to okno, tak to mám vyzkoušeno – to nemůžu. Nemůžu mít psací stůl před oknem. Kdysi, před 15 lety při jednom z našich stěhování, jsem si udělala takovou pidipracovnu v místnosti, kde bylo krásné velké okno. Říkala jsem si: to je skvělé, to je přesně takový kout, kde si postavím psací stůl a budu psát. Během prvního dne jsem zjistila, že takhle nic nenapíšu, že bych pořád jen koukala z okna. Tak jsem ten stůl hned zase přirazila ke zdi a od té doby to tak dělám všude. Zkrátka, nemůžu mít psací stůl u okna.

Psala byste knihy jinak, kdybyste bydlela jinde?

Myslím, že ne … i když jak se to vezme. Když jsem začínala s prózou, tak už jsme bydleli na Žižkově - tam dole. Myslím, že mě to nějak podvědomě ovlivnilo. To byl takový rohový dům, mám pocit, že v prvním patře tam bydlel první žižkovský starosta.  V 90. letech, kdy jsem tam bydlela, vedly ze společné chodbičky tři byty a my bydleli v tom jednom. Myslím, že tehdy to byl jeden byt, kde ten starosta bydlel.  

Do jaké míry se projevuje ve vašich dílech nadsázka?

No, třeba v Budžesovi je velká míra nadsázky, protože to vypráví sedmiletá školačka a je to v ich formě, tak už jen tím je dáno, že celá kniha je v určité stylizaci dětského pohledu.

Za „starého“ režimu vycházely knihy vždy ve čtvrtek. Vědělo se, co vyjde a kdy, jenže toho bylo málo. Teď je knih moc. Myslíte, že lidé víc čtou nebo víc píšou?

Ano pamatuju na knižní čtvrtky, ale tehdy těch novinek nevycházelo tolik, tak si na ten čtvrtek počkal. Bohužel je pravda, že mladí lidé čtou méně, což souvisí s internetem. Já strašně nerada čtu z monitoru, jenom to, co musím. Blogy nemám ráda ani je nečtu, vůbec nejsem na sítích, dost se navztekám s emaily. Ale zase mám ráda mluvené slovo.

Máte nějaký sen napsat něco a nemůžete najít tu správnou vlnu? Víte přesně, co chcete napsat, ale nevíte jak na to?  

Jedna věc je mít nápad, druhá jeho realizace. Stává se mi, že mám pocit, že mám vymyšlenou věc, námět. Tak si sednu k psaní a třeba i napíšu několik stránek, ale jsem s tím nespokojená, nedaří se mi to předělat a nakonec to zahodím. A pak zase přijde čas, kdy to samo dozraje. Člověk někdy o věcech nevědomky přemýšlí, je to někde vzadu v hlavě. Nakonec se k tomu vrátíte a pak už to jde, ale ne vždycky. Většinou na to přijdu ve chvíli, kdy to zkusím znovu. Někdy to trvá déle někdy ne, podle tématu…

Který formát je vám nejbližší? Poezie, dramatizace, próza?  

Prvotní je pro mne napsat knížku. Nejvíc mne těší, když mám rozepsaný nový rukopis a jsem ve fázi, kdy věřím, že ho nebudu muset zahodit do koše a že to aspoň přibližně pokračuje tak, jak si představuju.  Taky je pravda, že dramatizace tří mých knížek mne nesmírně bavila. První byl Budžes, to byla první a nová zkušenost. Vůbec jsem netušila, jestli to budu umět, nebo jestli se to podaří.  Bylo to z jedné vody načisto.

Co z toho vám dalo nejvíc zabrat?

Někdy se nazlobíte s rukopisem, někdy s něčím jiným, asi to nezávisí na žánru, spíš na tom, jak vám to jde nebo nejde, často je to subjektivní pocit.

Není to otázka formy jako ve sportu?

Spíš to závisí na tom, ve které fázi procesu se nacházím. Asi nejtěžší je období fáze mezi dvěma knížkami. Kdy doděláte jednu věc a než se pustíte do další práce. Než přijdete na to, co chcete dělat a hlavně jak – aspoň i přibližně, tak to je takové rizikové období, kdy se mnou není velká legrace. Když už je knížka rozepsaná, tak se nestává, že bych trpěla takovou tou prokrastinací a musela mezi psaním uklízet a vrátit se ke stolu a nebo chodit do ledničky. Já jsem ráda, že mám klid a můžu u toho sedět.

Medvědí tanec je mimo jiné o Jaroslavu Haškovi… máte ráda Švejka?

Já mám Švejka strašně ráda. Je to jeden z vrcholů české literatury. To byl jeden z důvodů, proč jsem se pustila do knížky, která je i o Haškovi. Ale není to biografie, je to román o posledních měsících jeho života, kdy žil na Lipnici a dopisoval Švejka. Hašek je komplikovaná postava a mezi literáty i intelektuály je vnímán rozporuplně, což není divu. Na Švejka je někdy nahlíženo tak, jakoby ta kniha mohla za všechny hříchy naší národní povahy, ale je to obráceně. Haškovi se jen podařilo něco geniálně zachytit. Medvědí tanec je o Hašově období, kdy dokončoval a nedokončil Švejka, byl velmi nemocný, rychle mu ubývalo sil a špatně se pohyboval. To bylo pro něj jako velkého chodce moc smutné. Odehrává se to v letech 1922 a 23, ale těch postav je v knize víc.  

Podléháte komerci ve výběru témat?

Ne, určitě ne. A myslím, že tento kalkul ani moc nefunguje. Aspoň já bych neuměla říct – tohle napíšu, protože se to chytí a bude to mít úspěch a bude se to líbit. Ze svého okolí znám příklady, kdy to někdo takto zkusil a ne vždy se to vyplatilo. A mně by to bylo i protivné. Na psaní mi záleží natolik, že píšu jenom o tom, o čem mám pocit, že napsat musím. A chci. Jinak by bylo škoda času. Člověk nikdy neví, kolik ho má, aby řekl to, co chce. Co pokládá za důležité. Tak se snažím psát věci, které pro mne důležité jsou.

U filmu je to ale jinak, tam se mnohdy s komerční úspěšností kalkuluje. Vás se to přece také dotklo. Budžes se podařil a pak vás oslovili s Oněginem i Dardou.

Ten úspěch byl pro mne důležitý hlavně v tom, že lidi, kteří viděli divadlo, tak sáhli po dalších mých knihách. Ale je otázka, čemu vlastně říkat komerce. Já jen říkám, jak to mám já. Strašně ráda jsem dělala všechny ty tři dramatizace, protože to byl jiný druh práce. Napsala jsem taky dva televizní scénáře k pohádkám a strašně mě to bavilo. Samotnou by mne to nenapadlo, ale někdo mi zavolal z redakce pro děti a mládež a zeptal se, jestli nechci zkusit napsat pohádky. Já říkala, že jsem to nikdy nedělala, ale že to zkusím. Zrovna na pohádky mne snadno utáhli, to je taková svobodná věc. Jedna se jmenuje Micimutr a druhá O pokladech. Občas to ještě o Vánocích recyklujou.

Máte vliv na realizaci? Chodíte kontrolovat natáčení nebo divadelní zkoušky?

No, párkrát jsem se tam byla podívat, ale velký vliv na to autor nemá. Párkrát jsem se před natáčením sešla s dramaturgyní a režisérem a měla jsem možnost aspoň trochu mluvit do obsazení. Ale konečné slovo má režisér a ne vždy to bylo podle mých představ. Já si ale nestěžuju. Řekla bych, že vliv autora je u filmu menší než v případě divadla, ale i tam to bylo různé. V jednom představení jsem spolupracovala s režisérem, nebo vlastně nespolupracovala, protož od chvíle, kdy tu dramatizaci převzal, tak nechtěl, abych chodila na zkoušky. Já to respektuju, nikam se necpu. V okamžiku, kdy dáte text z ruky a souhlasíte, tak se s tím nedá nic dělat. Ve druhém případě to zase bylo úplně jinak.  V divadle V Dlouhé  režíroval Jan Borna Oněgina, to byl úžasný režisér, bohužel již zemřel. To byl jiný typ člověka, ten byl rád, když jsem se přišla podívat a něco k tomu řekla. On to vzal. To je prostě případ od případu.

Kolik životních etap jste žila? 

Určitě se v mém životě etapy najít daly, ale kdybych to brala z hlediska pocitů a vnímání sama sebe, tak bych se klonila k tomu, že život je jen jeden a že jsem si připadala stejně už v pěti letech. Ale je to spíš obráceně. V padesáti si připadáte ve spoustě věcí stejně jako před x lety, jenže ono to tak není. Ale přece jen nějaké posuny tam jsou, rozhodně si nepřipadám  jako když mi bylo pět nebo osmnáct.

Režisér Emir Kusturica napsal knihu Kde jsem v to příběhu já? A já se ptám – kde jste v těch  příbězích vy?

Nějakým způsobem ve všech. Vybavuje se mi jeden z mých oblíbených filmů Woodyho Allena Pozor na Harryho. Tam je taková závěrečná scéna, kde se sejdou všechny postavy, které on jako spisovatel napsal. Já si také představuji, že jsem mezi svými postavami.

Taky natočil Půlnoc v Paříži - v jaké době byste chtěla žít? Vnímání epoch předešlých si idealizujeme….

Tak s tím se musí opatrně. Do několika epoch bych se určitě ráda podívala. Ne že bych tam chtěla žít – ale jen se podívat. Třeba do dvacátých let. Na gymnáziu jsme byli unesení tím, co tehdy spisovatelé dělali. Vznikl Devětsil, Osvobozené divadlo, byli jsme tím nadšeni. Tato epocha je na prvním místě.

Často se ve vašich knížkách projevuje židovská tematika. Váš otec v roce 1964 emigroval do Izraele a vy jste přijala matčino dívčí příjmení…

Otec byl Žid a jeho rodina žila po staletí v Bratislavě až do vyhlášení slovenského státu, kdy byla celá rodina vyvražděna. Otce jako malého maminka včas někam schovala. Po jeho emigraci, když jsem byla nemluvně, jsem vyrůstala v rodině mé maminky, což byla normální česká věřící rodina. Kdo je můj otec jsem věděla od mala, o tom jsme normálně mluvili. Jako dítě mě to moc nezajímalo, spíš trochu děsilo, protože babička mi v dobrém úmyslu vyprávěla, co se vlastně stalo a jak to bylo za války. A o tom já moc ani slyšet nechtěla. Ale postupně, jak jsem dospívala, kolem mých čtrnácti, patnácti let, mě to začalo zajímat čím dál víc a chtěla jsem něco o části mé identity vědět. Snažila jsem se přečíst a nastudovat, co se dalo a postupně jsem docházela k tomu, že bych o židovství chtěla nejen vědět, ale i ho praktikovat. Ne ortodoxně, to by pro mne úplně nebylo. Vedle pražské židovské obce, která se dala ortodoxním směrem, vznikly po revoluci menší liberální komunity a já si našla cestu k jedné z nich. Dodnes chodím do Židovské liberální unie Hatikva. Vydávají časopis Maskil, kde jsem svého času pracovala jako redaktorka.

Co vám na židovství imponuje?

Babička s dědečkem byli v Československé církvi husitské a já s nimi chodila do kostela. Zajímalo mě to. Tak jako je někdo od mládí nadaný na sport nebo na výtvarno, já měla zvědavost na tyhle duchovní věci. Na všechno, co se týkalo víry a náboženství. To mě zajímalo už v dětství. A jak jsem byla větší, pořád jsem cítila, že to, čemu věří oni, mi nějak nesedí. Postupně, jak jsem začala číst literaturu o židovství - beletrii, bibli, jsem zjistila, že je to tam trochu jinak a že mi židovství vyhovuje trochu víc. Například dávají důraz na to, jak se chováte teď a tady. Na Starém zákoně mám ráda to, že bůh je krutý a tvrdý, fascinuje mne, že Starý zákon respektive tora nám ukazuje všechny ty hrdiny se vším všudy. Postavy jsou naprosto lidské, se všemi průšvihy, slabostmi, se vším špatným. Není tam tendence cokoli zatajit. A to se mi vždycky líbilo.

Věříte v boha ?

Ano. A věřím v něj přímo, nikoli prostřednictvím instituce.

Proč jsou Češi takoví ateisté?

Ano, patříme k nejateističtějším zemím v Evropě. Asi je to tím, že víru pokládáme za naprosto privátní věc. A asi bych měla v této souvislosti zmínit Masaryka, který někde zmiňuje protireformaci jako jeden z momentů, kde se nějakým způsobem začal lámat charakter národa. Postupně se to dopracovalo ke katolicismu, ale ne u všech se tak stalo dobrovolně. Minimálně zpočátku. No, a pak tam určitá skepse zůstala.