Životní cesta Olgy Fierzové

V květnu 2017 zažila radnice Prahy 3 slavnostní chvíli, při níž byla paní Olga Fierzová zapsána in memoriam do zdejší Knihy cti. Jaký byl její život? Pokud bych měla použít jedno slovo, pak „inspirativní“! Její poselství nabývá v naší době čím dál více na naléhavosti, a proto stojí za to zastavit se, zavzpomínat, zamyslet…

Jméno Olgy Fierzové (1900-1990) je těžké vyslovit bez toho, abychom zmínili i jméno Přemysla Pittra, českého protestantsky orientovaného kazatele, pacifisty, publicisty a pedagoga. Své bytí zasvětil dětem a lidem v nouzi, přičemž svůj osobní život upozadil.  Vědomě – během 1. sv. v., kdy se několikrát ocitl v blízkosti smrti, učinil slib: „Pokud přežiju, pak mě Bůh zachrání kvůli tomu, že má se mnou své plány; můj život pak nebude náležet mně, nikdy se neožením ani nezaložím rodinu, ale budu věrně sloužit a věnovat se dětem.“ Válku přežil a slib dodržel. „Práce s dětmi je mi vším a dává mému životu smysl,“ řekl v roce 1951.

Měl na své cestě blížence, který mu byl věrným přítelem a partnerem, přestože věděl, že osobou mu nejbližší, jeho ženou a manželkou, se stát nemůže. Byla to Olga Fierzová. Už jako malá poté, co její otec přišel o rodinné jmění, došla k poznání, že majetek není cílem lidského snažení, a získala silné cítění pro chudé a vědomí solidarity s nimi. Stala se učitelkou a vnímala, že školský systém ve Švýcarsku, kde se narodila, je formální a neumožňuje kantorům navázat s dětmi bližší vztah, po kterém toužila. Sama byla velmi nadaná, mluvila francouzsky, anglicky a německy a pracovala jako vychovatelka v rodinách, později v anglickém dívčím penzionátu, odkud se po více než 4 letech vrátila domů do Švýcarska. 

Olžiny jazykové schopnosti, sociální cítění a jistě i náhoda ji přivedly v roce 1926 jako tlumočnici do mezinárodního mírového tábora mladých pacifistů, kde se proťaly dráhy obou našich protagonistů. Přemysl Pitter, předseda české sekce Hnutí pro mezinárodní smír, tu hovořil o dětech z dělnického Žižkova, pro které s přáteli pořádají besídky, divadelní představení, různé kroužky, dokonce sestavili i dětskou kapelu! Vyprávěl o mírovém smyslu této výchovné práce, opírající se o lásku a porozumění, a o plánech sebrat potřebné peníze a postavit na Žižkově dětský útulek, ve kterém by se jejich výchovná činnost zmnohonásobila.

Švýcarka s českým srdcem

To Olgu, která jeho projev překládala, nemohlo nezaujmout. Stejně jako osobnost tohoto o pět let staršího muže, naplněného odhodláním. Zrodilo se mezi nimi přátelství, které vyústilo v to, že Olga v roce 1927 přijela do Československa, kde – oproti plánované krátkodobé návštěvě – zůstala dalších téměř 20 let. Vcítila se do této země, seznámila se s její historií a charakterem, naučila se česky. Ne nadarmo si vysloužila přízvisko: „Švýcarka s českým srdcem“! Nadchla se pro vidinu vybudování domu pro děti a chtěla zůstat Přemyslu Pittrovi nablízku. Přestože věděla, že tato volba znamená vzdát se rodinného života a vlastních dětí, i tak si ji zvolila.

Milíčův dům v Praze 3 se podařilo otevřít o Vánocích 1933. Šlo o ojedinělé dětské zařízení  v celé tehdejší Evropě, kam děti ze sociálně slabších chodily po škole a využívaly zdejší herny, klubovny, knihovnu, sál na pohybové hry, hřiště a zahradu ke smysluplnému trávené volného času, který by jinak prožívaly na ulici. Byly rozděleny do skupin podle věku, kde je „tetinky“ a „strýčkové“ vedli k pospolitosti, vzájemnému pomáhání a neubližování si.

Mnozí z těch, kteří Milíčovým domem prošli (a takových žižkovských dětí byly stovky!) na něj s láskou vzpomínají. Patřila mezi ně i Olga Šplíchalová, později Havlová, manželka prezidenta Václava Havla. Anebo paní Blanka Sedláčková, která se sem dostala jako desetiletá v roce 1938 a později se stala spolupracovnicí Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. Právě paní Blanka vysvětluje, proč se Milíčův dům stal pro děti tak důležitým přístavem: „Slovo válka mně nahánělo hrůzu. Milíčův dům se však pro nás děti stal oázou klidu a bezpečí, že utlumil i můj strach z tohoto slova.“

Soucítění přetavené v účinnou pomoc

Přestože ve spojitosti s Milíčovým domem se skloňuje především jméno Přemysla Pittra, Olga Fierzová byla jeho neoddělitelnou součástí a dobrou duší celého projektu. Rozpracovávala pedagogické výchovné plány, vedla účetnictví i agendu dětí a spolupracovníků, doprovázela společný zpěv dětí na klavír a na harmonium, publikovala své výchovné zkušenosti v článcích a příručkách.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 vyzvaly švýcarské úřady Olgu, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti vrátila domů. Odmítla. Naopak začala s Přemyslem Pittrem a kolegy pomáhat židovským dětem, na které se vztahovala nařízená izolace Židů a nemohly už dále chodit do Milíčova domu. Jejich rodinám tajně nosili potraviny a poté, co začaly transporty Židů do koncentračních táborů, vybavovali tyto „své“ děti na cestu a posílali jim do táborů balíčky.

A lidské hrdinství v podobě soucítění s druhými a účinné snahy jim pomáhat zůstali Přemyslu, Olze a jejich spolupracovníkům vlastní i po válce, kdy se doba změnila a v mnohém vyhrotila. Přemysl Pitter byl po osvobození jmenován členem sociální komise České národní rady a spolu s Olgou Fierzovou zorganizoval záchrannou „Akci zámky“. Ve čtyřech zkonfiskovaných zámcích v okolí Prahy soustředili především židovské děti bez ohledu na jejich národnost, které se vracely z německých koncentračních táborů a byly opuštěné, a posléze i německé děti z českých internačních táborů. Ano, německé děti, děti mnohých z těch Němců, kteří v době války způsobili ostatním tolik hrůz a rozsévali zlo. Pro Přemysla a Olgu to byly ale především „děti“, malé, strádající, nemocné a opuštěné děti, které nezodpovídaly za činy svých rodičů a teď nutně potřebovaly pomoc.

Zdroj naděje a víry v budoucí dny

„Německé děti vyvedené z českých internačních táborů převezl Přemysl Pitter na zámky, z nichž zřídil ozdravovny. Zde byly umístěny společně s židovskými a dalšími dětmi přeživšími hrůzy nacistických koncentračních táborů,“ vypráví Blanka Sedláčková. A zmiňuje, jak bylo téměř nemožné pohřbít německé dítě, které předchozímu strádání podlehlo. Nenávist vůči Němcům byla u místních lidí nesmírná a zatvrzelost lidských srdcí, zmučených tím, co během války prožili, se bránila otevření křesťanské pomoci bližnímu, jak ji vnímali Přemysl Pitter a Olga Fierzová.

Děti v zámcích zde kromě lékařského ošetření získávali především naději a sílu do dalšího života. Olga Fierzová tehdy vedla rozsáhlou agendu a po celé Evropě dohledávala rodiče či příbuzné těchto židovských a německých dětí, k nimž by se mohly po válce navrátit. Když se to nepovedlo, hledaly se pro ně náhradní české rodiny, které děti adoptovaly. V rámci „Akce zámky“ se podařilo zachránit 810 dětí!

V roce 1995, u příležitosti stého výročí narození Přemysla Pittra, vyšla publikace s jeho vybranými proslovy a projevy, kde jsou i vzpomínky těch, kteří před lety jako děti zámky prošli. „Navzdory závisti a rasové nenávisti v nás Přemysl Pitter vzbudil touhu po smíru, po míru a vzájemném spolužití,“ řekl Hans Wunder žijící v SRN v roce 1976. Ve stejném roce Yehuda Bacon z Izraele prohlásil: „Setkání s Přemyslem Pittrem v onom kritickém období mého života považuji za dar milosti.“ Magda Bar-Or, která v roce 1945 přišla do zámku v Kamenici z Osvětimi se svou mladší sestrou, vzpomíná (v roce 1987, Izrael), že jim lidé na zámcích „ulehčili vpravit se s novou vírou do budoucích dnů“. A ještě jedno vyznání od Harryho Waksberga z Austrálie (1990): „Byl jsem strašně zesláblý, nemocný, nemohl jsem jíst a byl jsem odsouzen zemřít. Za to, že žiju, vděčím českým lidem. Přemysl Pitter byl nesmírně laskavý a říkával: Musíte chtít žít a naučit se žít v pravdě. Dodnes je pro mě příkladem dobrého člověka.“ Podobných vyznání bychom našli spoustu od lidí po celém světě. Při každém vyslovení jména Přemysla Pittra se sluší dodat „Olga Fierzová“, neboť byla jeho oporou a nedílnou součástí, byť žila v jeho stínu. 

Odešli, a stejně zůstávají…

V roce 1948 byl Milíčův dům převzat do správy Ústředním národním výborem v Praze. O dva roky později odjíždí Olga Fierzová na pohřeb své sestry do Švýcarska, návrat do Československa jí však už nebyl povolen, což pro ni znamenalo opuštění Prahy „navždy“. Přemysl Pitter byl zbaven funkce ředitele Milíčova domu a hrozilo mu zatčení a odeslání na práci do Jáchymovských dolů. Díky Olžině pomoci se mu podařilo v srpnu 1951 emigrovat do západního Německa, kde spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou. Dalších deset let spolu s Olgou poskytovali sociální služby uprchlíkům z komunistických zemí v táboře Valka u Norimberka. V roce 1962 odjeli do Švýcarska, kde Přemysl Pitter založil Husův sbor Čechů a Slováků, českou školu a spolu s Olgou vydávali exilový časopis Hovory s pisateli. Přemysl Pitter umírá v roce 1976, Olga Fiezová ho přežila o 14 let a pečovala o jeho duchovní odkaz, uspořádala jeho archiv, který je dnes uložen v Národním pedagogickém muzeu a knihovně J. A. Komenského, a dál pokračovala ve vydávání časopisu.

Blance Sedláčkové se podařilo setkat se s Olgou Fierzovou v roce 1987 ve Švýcarsku. „Olze fantasticky sloužila paměť, když vzpomínala na jednotlivé děti z Milíčova domu i na děti ze zámků. Bylo to požehnané setkání,“ vzpomíná na to s láskou. Když se v červnu 1990 podařilo zorganizovat na zámku Štiřín setkání 120 dětí z těch 810, které zámky prošly, Olga Fierzová se ho už osobně zúčastnit nemohla – umřela v rodném Švýcarsku den po jeho skončení.

Ale ještě před svou smrtí stačila na magnetofonovou kazetu zaznamenat (v češtině!) svou radost nad návratem k demokracii v zemi, kterou tolik milovala. Varovala před touhou po odplatě, která nenáleží lidem, ale Bohu, a nastínila úkoly, jež před nimi stojí. To je její odkaz budoucí generaci. Ovšem nejen tato slova, ale všechny její skutky a postoje jsou důvodem, proč o nich máme přemýšlet a ptát se v duchu každý sám sebe, jak bychom se my v dané situaci zachovali, jak obstojíme, pokud nás k tomu život jednou vyzve. Myšlenky a iniciativy bezvýhradné lidskosti, jak je ztělesňovali Olga Fierzová a Přemysl Pitter, patří k těm, kteří jsou nám všem v zájmu skutečné „nápravy věcí lidských“ nad jiné zapotřebí.

Irena Šatavová

s použitím materiálů zapůjčených od paní Blanky Sedláčkové

a článku Pavla Kohna „O. Fierzová – život ve stínu“, otištěném ve Sborníku Nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové č. 3/1997