Dům sociálních služeb má vyrůst v ulici K Lučinám, v místě bývalých jeslí, na obecním pozemku určenému územním plánem pro veřejnou vybavenost. Sloužit má občanům Prahy 3, kterým by umožnil důstojně dožít v lokalitě, na kterou jsou zvyklí a kde žili většinu života. Nabídnout by měl 127 lůžek a další služby včetně denního stacionáře nebo fyzioterapeutické péče. Jeho výstavbou chce Praha 3 pokračovat v nastaveném vysokém standardu sociální péče o své občany.

Přijďte se podívat na nový Dům sociálních služeb – Alzheimer centrum Jarov

Dům v ulici K Lučinám ještě nestojí, ale v horizontu několika málo let vznikne přestavbou bývalých jeslí. Jeho podoba je prozatím neznámá.

361051_191411_DSP_alzheimer_web.jpg 357467_189925_CIMG5281.jpg

Zadáno bylo téma řešení a vizualizace takového domu studentům stavební fakulty ČVUT. Ti v rámci své letošní semestrální práce vypracovali modely, které jsou v tomto ohledu více než inspirativní.

Studentské práce Stavební fakulty ČVUT, včetně samotných modelů, budou k vidění od 20. června v Kulturním centru Vozovna (Za Žižkovskou vozovnou 18/2687, Praha 3, otevřeno od pondělí do soboty 10.00 – 19.00 hodin). Výstava, která potrvá nejméně do konce srpna, zahajuje workshopem
20. června od 17 hodin, kde své projekty představí studenti a jejich mentoři (doc. Ing. arch. Michal Šourek a Ing. arch. Štěpán Lajda).

 

DOMOV SENIORŮ A ALZHEIMER CENTRUM – PRAHA 3, JAROV

Sídliště Jarov, vybudované v letech 1959 až 1963 na hranicích souvislé zástavby Prahy, se během padesáti let stalo součástí širšího centra hlavního města. Jeho obyvatelé zestárli: dominantní věkovou skupinou se stali senioři. K nim se přirozeně přesouvá pozornost a péče, které se dříve těšili mladí lidé a děti. Studentských kolejí je vzhledem k velikosti spádového území stále nedostatek, na místo předškolních dětí se však některé městské části potřebují postarat především o své nejstarší obyvatele. Změnila se také společensko-kulturní situace: renesanci zažívá veřejný prostor, který se znovu stává platformou setkávání, odpočinku, zábavy i občanských aktivit. Potřebu veřejného prostoru pociťují i městské samosprávy, které si uvědomily jeho zásadní roli v udržitelném rozvoji obcí. Veřejná prostranství, která vznikla v padesátých a šedesátých letech minulého století, nabízejí v souladu s principy tak zvané Aténské charty dobré světelné podmínky, oslunění, dostatek čerstvého vzduchu a zeleň. Ta je přirozeným produktem desetiletí vegetační prosperity – bohužel jediné prosperity, které se socialistická sídliště těšila. Jejich veřejný prostor nabízí jen žalostně málo benefitů, které dnešní obyvatelé od svého bydliště očekávají: nedostatek obchodů, gastronomických zařízení, provozoven služeb, kulturních a sportovních zařízení je pro (nejen) pražská sídliště typický. Problémem ovšem začíná už vymezením veřejného prostoru, jeho architektonickou artikulací. Motorové a pěší komunikace mezi domy, situovanými v zelených plochách, nejsou ulicemi, jejich křižovatky nevytvářejí náměstí; prostor, který na sídlištích zbyl mezi domy příznivě orientovanými ke světovým stranám a situovanými v komfortních odstupech navzájem, je prostorem nikoho. Zkušenost poslední třetiny dvacátého století ukazuje zásadní význam přehledných a srozumitelných, „důvěrně známých“ urbanistických forem pro formování kladného vztahu člověka k prostředí, ve kterém žije.

Jarovská lokalita, vymezená ulicemi V Domově, K Lučinám, Na Balkáně a Na Vrcholu reprezentuje oba fenomény padesátileté historie československých sídlišť. V bezprostředním sousedství lokality se nacházejí dvě další mateřské školy: po zvážení hledisek dostupnosti, kvality prostředí pro předškolní péči o děti a provozní ekonomiky byl v devadesátých letech provoz jedné z nich ukončen. Její obyvatelé by jistě uvítali, kdyby za posezením v kavárně, za každodenním nákupem nebo do knihovny nemuseli vážit cestu až na Koněvovu ulici, potěšila by je i kultivace jinak sympatické vzrostlé zeleně a vybudování příležitostí pro zastavení na vycházkách s dětmi i bez nich. Záměr radnice Prahy 3 vybudovat zde seniorské zařízení je současně také příležitostí k rehabilitaci a k revitalizaci veřejného prostoru v této části Jarova. Rozvoj městské struktury není jen otázkou kvality služeb pro místní obyvatele: nová výstavba budovy významné veřejné instituce má potenciál překonat nebo alespoň potlačit nesrozumitelnost, nedostatek výrazu a anonymitu veřejného prostoru sídliště a zvýšit tak atraktivitu území, v delším časovém horizontu přispět k udržitelnému rozvoji lokality.

Tématem prací studentů třetího ročníku bakalářského studia oboru architektura a stavitelství na Stavební fakultě ČVUT v Praze je vybudování zařízení pro bydlení jednak seniorů bez specifické diagnózy, jednak seniorů s diagnózou Alzheimerovy nemoci. Ve vztahu k oběma motivům – péči o seniory a rehabilitaci veřejného prostoru – studenti pracovali v oblastech zdaleka ne stabilizovaných. Názory na optimální životní podmínky seniorů se stále vyvíjejí z lékařských i sociologických hledisek, pokud možno ještě větší jsou změny, reagující na proměny životního stylu i pozitivní vývoj zdravotního stavu populace a prodlužující se délku života. Architekti ve svých studiích a projektech reagují na vývoj lékařských náhledů, přístupů sociální péče i životního stylu seniorů a hledají provozní schémata i prostorové formy a koncepty, které jim co nejlépe odpovídají: ustálené vzory nejsou k dispozici. V přípravných rešerších studenti analyzovali tuzemské i zahraniční příklady obdobných institucí: Dům seniorů v Trutnově, domov sociální péče Hagibor v Praze nebo dům s pečovatelskou službou v Herzogasse (Německo) či Dornbirn (Rakousko). Přínosem pro práci studentů byly konzultace k provozním otázkám, které jim v rozpracovanosti poskytli zástupci vedení městské části.

Doposud neustálená je i architektonická teorie veřejného prostoru. Nešťastné urbanistické aspekty zásad Aténské charty začínají být minulostí – ovšem pouze ve spontánní praxi. Teorii byly sotva položeny základy (Gehl: Cities for People, 2010; Šourek: Od funkčních ploch ke struktuře veřejného prostoru: udržitelný rozvoj města v kontextu komunikace společensko-kulturních hodnot, 2015), příklady úspěšných realizací (Gehl, Gemzoe: Public Spaces, Public Life, 2004) jsou neseny především intuicí. Manuál tvorby veřejných prostranství (2014), vydaný pražským Institutem plánování a rozvoje, je jistě pozitivním počinem, ve své podstatě je však pouze sborníkem schémat bez teoretického zakotvení a bez společensko-kulturních souvislostí; ty jsou ovšem zásadní. Česká technická legislativa v oblasti územního rozvoje je doposud beze zbytku poplatná překonaným principům Aténské charty, pokus o odpoutání se od nich schválením Pražských stavebních předpisů Radou hlavního města Prahy v roce 2014 zatím troskotá na administrativních peripetiích.

Vedle bytů pro seniory a dvoulůžkové pokoje pro klienty s Alzheimerovou nemocí, studentské projekty vesměs zahrnují zázemí pro poskytování doprovodných sociálních, aktivizačních, rehabilitačních a zdravotních služeb obyvatel seniorského zařízení, součástí některých architektonických studií je denní stacionář. Kapacita zařízení nebyla předem dána – úlohou studentů bylo prověřit možnosti území. Nebyl určen ani zásadní přístup ke stávající stavební substanci budovy mateřské školy: studenti se většinou přiklonili k jejímu odstranění, presentován je ale i úspěšný záměr jejího nového využití a začlení do komplexu seniorského zařízení. Presentované návrhy představují zařízení s kapacitou 24 až 77 jedno- a dvoupokojových bytů a 12 až 34 dvoulůžkových pokojů pro nemocné klienty. Gastronomické zázemí i jeho společensko-kulturní prostory (knihovna, klubové místnosti pro zájmovou činnost) jsou koncipovány tak, aby je navštěvovali i obyvatelé okolí a vůbec veřejnost: podporovány jsou tak sociální kontakty klientů zařízení s „okolním světem“, které jsou považovány za velmi žádoucí, současně je naplňována městotvorná mise nové budovy v území s deficitem veřejného prostoru. Obdobný je i motiv zahrnutí dalších prvků městské infrastruktury – prodejen a provozoven služeb - do stavebního programu většiny projektů. Nedílnou součástí návrhů je konečně úprava jejich okolí: uzavřená „zahrada“ je navržena tak, aby odpovídala specifickým potřebám nemocných klientů s omezenou schopností orientace, převažující veřejná část opět plní dvojí úlohu jednak sociální interakce klientů s okolím, jednak rozvoje městské infrastruktury v lokalitě. Návrhy vesměs zachovávají stávající vzrostlou zeleň v co největším rozsahu a vhodným způsobem ji doplňují. Potřeby dopravy v klidu v rozsahu, odpovídající kapacitě zařízení, jsou zpravidla saturovány v podzemních podlažích navržených budov.