Historie území Prahy 3

V dávných časech pokrývaly stráně na pravém břehu Vltavy, kde se dnes rozkládá Praha 3, hluboké lesy, jako ostatně na celém území současného hlavního města. Archeologické nálezy z pravěku, nepříliš četné a nijak významné, dávají možnost uvažovat i o pastvinách. Rozhodně tu bylo jen řídké osídlení a kupodivu zde na celkem příhodných výšinách nevzniklo žádné hradiště. Situace se alespoň částečně změnila ve středověku, v době, kdy se mezi Pražským hradem a Vyšehradem začala rodit budoucí Praha.

To už byly někdejší husté lesy vymýceny a na vhodných místech přeměněny v pole. V 11. a 12. století se už setkáváme s prvními zmínkami o této krajině, byť nepříliš lákavými. Připomíná se totiž „Šibeničná hora“ (či Šibeniční vrch), staroměstské popraviště, ležící někde mezi dnešními ulicemi Husitskou a Seifertovou. Zdá se, že tomuto chmurnému účelu krajina opravdu dobře vyhovovala, neboť si – po svém založení – nedaleko odtud vybudovalo stejné zařízení také Nové Město pražské.

Radikální změnu (i když popraviště tu na různých místech vydržela ještě pár staletí) přinesl tomuto území až osvícený císař Karel IV. Nařídil, aby všechny stráně okolo jeho královského města až do vzdálenosti tří mil byly osázeny vinicemi. Praha se tak ocitla v zeleném věnci keříků, přinášejícím ušlechtilý mok. A ne nevýznamnou součástí tohoto „vinorodého“ kraje se stala i oblast dnešní Prahy 3. Vznikly tak Viničné hory, svébytná oblast zvláštního krajinného charakteru a zároveň i do té doby nezvyklého správního postavení. Platilo zde viniční právo, na které dohlížel perkmistr se svými úředníky. Ten také vybíral daně z vinic, neboli perkrecht. Zpočátku byl podřízen pražským městům, od roku 1547 pak přímo králi. Viniční právo, vydané Karlem IV., potvrzovali bez okolků i další panovníci, naposledy císař František I. v roce 1808.

Vinice na žižkovských a vinohradských vršcích prožívaly zlaté časy, ale nemělo to být navždy. Těžkou ránu jim zasadila třicetiletá válka, která zpustošila celé pražské okolí a také půlku Evropy. Roku 1648 obsadila zdejší území švédská armáda a ostřelovala odtud Prahu z děl. Švédští vojáci vinice vyplenili a viniční domky s vinařskými lisy vypálili. Po skončení války nebyly už na mnoha místech vinice obnoveny, přednost dostaly zahrady a pole, které byly přece jen vhodnější k nasycení strádajícího obyvatelstva. Navíc byly další vinice zrušeny při stavbě nového opevnění města. Roku 1757 dorazilo ku Praze pro změnu pruské vojsko a zřídilo si opevnění okolo Olšan.

Někdejší sláva Viničných hor spěla nezadržitelně k zániku. Císař Josef II. dal perkmistrovský úřad zrušit, prostě proto, že už vlastně nebylo co spravovat. V roce 1848 pozbyly hory (stálo tu tehdy pouhých 68 usedlostí se 169 obyvateli) poslední výsady a měly být rozděleny do sousedních obcí. To se nakonec nestalo a roku 1849 bylo území zdejších viničných hor ustaveno jako katastrální obec zvaná Vinohrady. Za své návštěvy Prahy v roce 1867 polepšil pak císař František Josef I. této obci jméno na Královské Vinohrady. Ani to však nezabránilo Zemskému výboru rozdělit v roce 1875 obec – přes nesouhlas obecního zastupitelstva – na dva díly. Od tohoto okamžiku se dějiny dvou základních složek Prahy 3 – dnešního Žižkova a části Královských Vinohrad – vydaly na takřka celé století vlastní cestou.

Prvnímu dílu rozděleného území připadlo 354 domů a jejich obyvatelům také právo zvolit si nové jméno. Využili toho beze zbytku a k panovnickému domu loajální název Rudolfov (podle korunního prince a následníka habsburského trůnu) striktně odmítli a zvolili Žižkov. Jakoby tím chtěli potvrdit (a to jistě chtěli) svůj svobodomyslný postoj a dát do vínku své obci ten nezaměnitelný charakter, který tu ostatně vládne dodnes.

První starostové a rozvoj obce

Dodnes můžeme na žižkovské radnici obdivovat (i nyní nadále doplňovanou) galerii obrazů zachycujících tváře důstojných mužů – nejvyšších představitelů obce, v jejímž čele po léta stáli. Ač lidé nesporně různí, jedno je nezpochybnitelné: pod jejich vedením Žižkov vzkvétal. A nelze nedodat, že v posledních letech stály v čele Prahy 3 také ženy, o jejichž portréty se tato galerie patrně ještě rozroste. Pojďme však prozatím na začátek…

Prvním starostou nové obce byl 22. března roku 1876 zvolen stavitel Karel Hartig (1833–1905), osobnost, která se svými aktivitami nesmírně zasloužila o rozvoj Žižkova. Roku 1870 založil Občanskou záložnu na Žižkově a tento peněžní ústav pak valnou měrou podporoval stavební ruch rostoucího města. Hartigův věhlas ovšem hranice Žižkova přesahoval. Byl to horlivý vlastenec a byl všude, kde se dělo něco „národního“. Není tedy divu, že se plnou vahou své autority zasloužil o národní ráz obce, v jejímž čele stál. A tak třeba uliční tabulky byly na Žižkově v národních barvách – červené a bílé – a pochopitelně v češtině. On také prosadil, že se v pojmenování ulic a náměstí objevila především jména vážící se k slavné české historii – od nejstarších dějin přes dobu husitskou až k českým bratrům (např. Prokopova). Mimochodem, některá jím iniciovaná pojmenování najdeme v názvech zdejších veřejných prostranství dodnes. Stál u zrodu pěveckého spolku Hlahol, byl mezi zakladateli Sokola i Umělecké besedy, podílel se na činnosti Družstva Národního divadla a také Spolku pro zbudování Husova pomníku v Praze.

Hartig se však zasloužil nejen o pojmenování žižkovských ulic, ale jako velmi činorodý stavitel rovněž o jejich vznik. Měl k tomu výjimečně příznivé podmínky, neboť se přiženil do zdejší vážené rodiny Stomeů, která tu vlastnila rozsáhlé pozemky. Hartig nakonec starostoval pouhé dva roky. Občanská záložna se totiž dostala do problémů a on byl nucen abdikovat. Pomluvy a soustavné útoky zpochybňující jeho poctivost jej znechutily natolik, že na svůj úřad rezignoval a po štvavé kampani se dokonce přestěhoval ze „svého“ Žižkova na sousední Vinohrady. K jeho nesporným zásluhám se znovu vrací až současná generace.

V úřadě ho v roce 1878 vystřídal jeho přítel Jan Nepomuk Richter (1829–1913), ale na radnici setrval pouhý jeden den. Byl to však pro Žižkov den nadmíru důležitý – právě v jeho průběhu schválilo obecní zastupitelstvo žádost o povýšení Žižkova na město. Hned poté bylo hašteřící se zastupitelstvo rozpuštěno a řízení obce se ujal úřady dosazený správní komisař Jan Hartl.

Nového starosty se Žižkov dočkal až v následujícím roce, kdy se jím stal stavitel Josef Moric Wertmüller (1817–1890). Ten se pak dočkal kýženého povýšení, když 15. května roku 1881 vydal císař František Josef I. privilegium, které z obce Žižkova učinilo město. Vlídné císařské rozhodnutí se dalo očekávat, vždyť obec Žižkov měla tehdy již 347 domů a 19 549 obyvatel, čímž se řadila k největším městům tehdejších Čech.

V roce 1890 starosta Wertmüller zemřel a do úřadu nastoupil jeho náměstek František Bláha (1846–1911), aby vedl obec dalších takřka devět let, až do své rezignace. Za jeho působení získalo město Žižkov (26. května 1898) panovníkovo svolení, aby mohlo používat městský znak. Pro Žižkov ho vytvořil známý heraldik rytíř Král z Dobré Vody. Byla také vybudována nová, konečně důstojná radnice na Basilejském, dnes Havlíčkově, náměstí, přičemž její otevření se konalo hned dvakrát. Dne 9. prosince 1890 v ní proběhlo první slavnostní zasedání zastupitelstva a pro veřejnost otevřela své dveře v předvečer zahájení Jubilejní výstavy 1891. Na Žižkově se tak tenkrát slavilo dvojnásob a na slavnostní hemžení v jeho ulicích shlížela z vrchu Vítkova improvizovaná socha Jana Žižky.

Také po Bláhovi nastoupil jeho dosavadní náměstek, Eduard Žďárský (1855–1944). Osudy Žižkova řídil od roku 1899 a tehdy Žižkov opět prožíval velký stavební boom. Byla postavena reálka, chrám sv. Prokopa, obecní dvůr, městské lázně. Zároveň však se zdá, že tyto obecní stavby provázela korupce a správa veřejných věcí podléhala osobním sporům a politikaření. Na konci roku 1903 proto starosta Žďárský odstoupil.

Do úřadu byl zvolen dosavadní náměstek Gustav Žák (1852–1933). Ten převedl obec přes bouřlivé doby první světové války až do svobodného Československa. Zúčastnil se ještě prvních jednání o připojení Žižkova ku Praze.

Tato jednání pak završil v roce 1919 zvolený starosta MUDr. Rudolf Kostrakiewicz (1879–1941), zdejší populární praktický lékař. Tento uvážlivý politik pak zůstal v čele žižkovské radnice prakticky po celou éru první republiky, Je ovšem třeba dodat, že už nebyl tou suverénní hlavou samostatného města jako jeho předchůdci, neboť v roce 1922 se stal Žižkov součástí Prahy, hlavního města nové Československé republiky.

Pro úplnost dodejme, že posledním předválečným starostou byl zvolen v roce 1938 Václav Cón (1901–?), bývalý legionář, ne však na dlouho. Už v roce 1939 Zemský úřad všechna místní zastupitelstva rozpustil a na dlouhá léta pak bylo všechno jinak. Na Žižkově převzal správu obce rada politické správy Josef Novotný.

Po roce 1945 nahradili starosty předsedové národních výborů. Zásadní zlom pak přinesly události v listopadu 1989, ale o tom se dočtete o několik stránek dále.

Žižkov býval obecně považován za dělnickou, proletářskou obec (či později čtvrť) s nevalnou pověstí. Říkávalo se dokonce, že jediné ručičky, které na Žižkově nekradou, jsou ty od hodin. Když pomineme zlovolné pomluvy, musíme dodat, že ani to první hodnocení není přesné. Není sporu o tom, že se Žižkov třeba od sousedních, v dobrém slova smyslu buržoazních Královských Vinohrad lišil. Ale nebyl dělnickou čtvrtí jako třeba Vysočany, Libeň či částečně i Smíchov. Převládali tu hlavně drobní řemeslníci, malí, ale samostatní podnikatelé, hrdí na svou soběstačnost, a právě proto tak svobodomyslní. Na rozdíl od obecného mínění to bylo město velmi pokrokové, mnohdy osvícenější než sama Praha.

V roce 1867 byla na Žižkově – v místech, kde dnes stojí palác někdejšího Pensijního ústavu a také hřiště Viktorie Žižkov – uvedena do provozu plynárna. Byla to třetí plynárna na území dnešní Prahy, ale první obecní v českých zemích. Hned po svém otevření převzala veškeré veřejné plynové osvětlení v Praze a velmi přispěla k obecnému rozšíření spotřeby plynu. V roce 1884 tu byla zřízena dokonce pokusná elektrárna, jejíž generátory poháněly motory na svítiplyn. Plynárna, několikrát rozšířená a modernizovaná, zásobovala Prahu plynem až do roku 1926, kdy všechny pražské plynárny nahradil moderní závod v Michli. Dnes po této mimořádné průmyslové stavbě zbylo jen zajímavé torzo ohradní zdi v dolní části ulice U Rajské zahrady.

Ještě pokrokovějším počinem než plynárna bylo v roce 1889 zřízení elektrárny na dnešním Tachovském, tehdy Žižkově, náměstí. Byla to jedna z prvních městských elektráren nejen v Praze, ale v celé střední Evropě. Elektrárna vyráběla stejnosměrný proud o napětí 120 a 240 voltů. Sloužil především k napájení uličního osvětlení na Žižkově, které v první fázi představovalo 32 obloukových lamp. Komu se to zdá málo, tak ať uváží, že Pražané si museli na trvalé elektrické osvětlení počkat ještě dalších pět let, kdy se rozsvítilo 40 obloukovek na Václavském náměstí.

Strojní vybavení elektrárny bylo stále rozšiřováno, jak rostl počet „konsumentů“. V roce 1898 se žižkovské pouliční elektrické osvětlení rozšířilo na 128 obloukovek a 240 žárovek a o rok později začala elektrárna produkovat proud po celých 24 hodin (předtím fungovala jen „za tmy“) denně, aby uspokojila potřeby místních živnostníků, kteří stále častěji užívali elektrické motory. V roce 1909 už na ulicích města svítilo 155 obloukovek a 300 žárovek a elektrárna kromě toho dodávala proud více než 1800 soukromým odběratelům.

Do třetice je třeba zmínit jinou místní „perlu“, stavící Žižkov na přední místo tehdejšího mocnářství. Na počátku Husovy třídy (dnes Husitská čp. 1050) nad železničním viaduktem dalo roku 1903 město Žižkov vystavět v té době nejmodernější a největší lázně v Praze a okolí. Že šlo o skutečně významnou instituci, svědčí i řada ocenění, např. Medaille d´or na lázeňské výstavě ve Spa v Belgii či zlatá medaile na výstavě Obchodní a živnostenské komory v Praze 1908. A snad i skutečnost, že se svými lázněmi Žižkovští pochlubili i císaři Františku Josefu I. při jeho návštěvě Prahy v roce 1907.

Přízemí budovy zaujímal bazén pro 60 osob a parní lázeň II. třídy s čekárnou, svlékárnou, sprchami a místností pro masáž. První patro bylo vyhrazeno movitějším zákazníkům. Našli tu parní lázně I. třídy, salonek s dvěma menšími bazény a místnost s inhalací; ve druhém patře pak byly vanové lázně se 17 vanami. Jak svědčí dobový materiál, „lázně byly elektricky osvětleny a ventilovány, voda filtrována“. K pohodlí zákazníků přispíval prosklený můstek vedoucí přímo na terasu restaurace na vrchu Vítkově. Provoz začínal v létě už v 6 hodin (v zimě v sedm) a končil večer v osm. Dámy měly vyhrazeny úterky a čtvrtky. Zájem o čistotu byl značný, například v roce 1909 navštívilo lázně takřka 120 tisíc lidí. A pak věřte tomu, že Žižkov byl městem proletářů!

Než se vydáme za osudy města Žižkova po jeho připojení ku Praze, musíme se ještě vrátit k osudu druhé části této oblasti rozdělené v roce 1875, ke Královským Vinohradům. Tento díl – s 235 domy a 8930 obyvateli, značně menší než díl první – se především rozhodl zachovat si původní název. A za druhé si dal za cíl vybudovat z rozptýlené a neuspořádané obce moderní české město. Už v roce 1880 tu žilo ve 343 domech 14 831 obyvatel a o deset let později v 1080 domech 52 504 občanů. Přes tento bouřlivý rozvoj překonaly Královské Vinohrady v počtu obyvatel své žižkovské sousedy až v roce 1910 – tehdy tu bydlelo už přes 77 tisíc Vinohraďanů oproti 72 tisícům Žižkovanů.

Výstavba obce probíhala v duchu nejlepších urbanistických zásad. Obecní starší dbali na dostatečnou šířku ulic a velkorysé rozlohy náměstí. Navíc bylo při výstavbě dbáno na vyrovnávání výškových rozdílů, což bylo sice mimořádně pracné, ale zato dnes na Vinohradech nenajdeme příkré ulice, tak charakteristické pro Žižkov, kde se stavělo na terénu bez urovnání. Vinohradští zastupitelé chtěli pro své město jen to nejlepší a také to dokázali realizovat. Centrem města se stalo Vinohradské náměstí (dnes náměstí Míru) vyšperkované významnými budovami – najdeme tu vedle radnice chrám, ale také divadlo a Národní dům, což býval ve své době významný kulturní stánek. Podobně „vybavené“ náměstí bychom v Praze už jen těžko hledali.

V roce 1880 museli obyvatelé Vinohrad čelit zlomyslnému úskoku z Prahy. Po zboření hradeb okolo roku 1866 uvažovali pražští konšelé o připojení Královských Vinohrad k pražskému Novému Městu. A když si Vinohrady hájily svou samostatnost, zastavili jim dodávky vody. Vinohradští se však nevzdali, po celém městě vyrostly velké dřevěné nádrže, do kterých se dovážela voda z Vltavy, což spolu se soukromými studnami pomohlo překonat krizi. Během necelých dvou let si pak Vinohrady vybudovaly vlastní vodárnu v Podolí. Průkopnickým činem bylo také vybudování elektrické dráhy usnadňující dopravu na poměrně rozsáhlém území. Dráha vedoucí od počátku dnešní Vinohradské třídy Škrétovou ulicí přes náměstí Míru a Korunní třídou na Floru navíc velmi oživila dosud pro svou vzdálenost od centra víceméně pusté oblasti obce. Provoz zahájila elektrická tramvaj 25. června 1897, v době, kdy centrem Prahy ještě klopýtala koňka.

Je třeba říci, že Královské Vinohrady měly vždycky štěstí na své starosty. Ti požívali zasloužené vážnosti a jakékoli skandály se jim vyhýbaly. Vilém Vlček (v úřadě 1875–1885), původem řezník z Malé Strany, zažil rozdělení původní obce a stal se pak prvním starostou „nových“ Královských Vinohrad, které byly roku 1879 povýšeny na město. Za úřadování jeho nástupce Jana Friedländera (1885–1892) získaly Královské Vinohrady svůj znak (1890). Friedländer se zapsal do dějin města výstavbou mnoha domů, byl totiž stavitel, a také rázností a až horečnou činností nesnášející jakékoli prodlevy. Jeho následník Jan Prokopec (1892–1895) byl pravým opakem starosty Friedländera, klidný člověk nesnášející spory. Vyšel ze skromných poměrů, ale vypracoval se až na vlastníka továrny na mlýnské stroje, stávající na dnešní Vinohradské třídě, v místech pozdější tržnice a dnešního Pavilonu.

Starosta Josef Víšek (1895–1911), absolvent české techniky, vedl otcův kamenický závod, specializovaný na zvláště náročné práce, vyžadující dokonalou přesnost. Podílel se například na opravě Karlova mostu, výstavbě Myslbekova pomníku sv. Václava a podobných pracích. Víšek byl nadšený sokol a na radnici prý nesnášel dlouhé a plané diskuse, čímž zvyšoval vážnost úředních jednání. Po jeho smrti nastoupil do úřadu dlouholetý zástupce obou předchozích starostů Alois Bureš (1912–1919), aby převedl město přes těžké období první světové války. Jeho nástupce Jiří Pichl (1919–1923) byl pak posledním starostou „svobodných“ Královských Vinohrad a zároveň prvním v novém svazku s Prahou.

Po vzniku Československé republiky se Praha stala hlavním městem nového státu a všechna její dosavadní samostatná předměstí rázem změnila svůj odpor k připojení k historickému jádru. A tak když 1. ledna roku 1922 vstoupil v platnost zákon o Velké Praze (č. 114/1920 Sb.), sešly se oba kdysi rozdělené díly Královských Vinohrad opět „pod jednou střechou“. Žižkov se spolu s Malešicemi a Hrdlořezy stal Prahou XI a Královské Vinohrady Prahou XII. Při novém dělení města v roce 1949 se Žižkov změnil na Prahu 11 a Královské Vinohrady na Prahu 12 (i když přišly o část území ve prospěch tehdejší Prahy 2). Definitivní ránu tradicím udělal rok 1960. Československo se v souladu s přáním tehdejšího prezidenta Antonína Novotného stalo socialistickým a „buržoazní“ Královské Vinohrady byly rozkotány do pěti nových pražských obvodů, především do Prahy 2, Prahy 3 a Prahy 10. V roce 1968 pak ztratily ještě přívlastek Královské.

Pro nás to ovšem zároveň znamená zrod Prahy 3, městské části vytvořené z někdejšího Žižkova a části Královských Vinohrad. Dějiny vlastní Prahy 3 jsou tedy vlastně nedlouhé, netrvají ani půl století. Tradice a historie tohoto území, uchovávaná především v paměti jeho obyvatel, se však naštěstí na nějaké správní reformy příliš neohlížejí.

 V nové éře

Stejně jako v celé naší zemi začala moderní a zároveň svobodná historie Prahy 3 v listopadu roku 1989. Najednou bylo možné všechno, co se ještě pár dnů před 17. listopadem jevilo jako zcela vyloučené. Lámat starý režim nebylo však nijak snadné a vyžadovalo to hodně osobní odvahy. V listopadu bylo i v Praze 3 založeno Občanské fórum a to se pustilo do zápasu o „věci veřejné“. V březnu roku 1990 došlo na památném zasedání v hotelu Tichý (dnes Ariston) ke kooptaci členů z místních organizací Občanského fóra mezi poslance dosavadního ONV, jehož předsedou byl následně zvolen mladý paleontolog, Mgr. Michal Bors. Na podzim téhož roku bylo ve svobodných volbách zvoleno na radnici Prahy 3 nové zastupitelstvo a to si pak do svého čela postavilo po letech opět starostu – právě Michala Borse, který tak byl vlastně prvním poválečným starostou. Správa Prahy 3 tak přešla konečně do rukou občanů, a ne jedné strany.

Jednou z priorit „nové radnice“ se stala tzv. malá privatizace. Bez chlubení lze říci, že právě v tomto ohledu se Praha 3 stala jakousi „vlajkovou lodí“ celé Prahy. Jako houby po dešti se tu objevovaly soukromé obchody, živnosti i hospůdky. A s nimi rychle mizela z žižkovských a vinohradských ulic socialistická šeď. Pražští občané, obyvatelé jiných, mnohdy významnějších částí města to kvitovali s uznáním i s dobře míněnou závistí.

Velice rychle a razantně se také rozjela transformace vlastnictví bytového fondu, který byl po letech socialistické správy v žalostném stavu. Četné domy se restitucemi vracely do rukou bývalých vlastníků. Čas je neúprosný, a tak z původních majitelů nemovitostí se spravedlnosti dočkala jen hrstka, většinou své nároky uplatňovali jejich potomci. Je takřka zázrak, že restituce bytového fondu se podařilo až na nevýznamné výjimky naplnit během šesti let, v období 1990 až 1996 (právnické osoby nemovitosti nerestituovaly).

Ruku v ruce s restitucemi probíhala u bytového fondu také privatizace vedená myšlenkou, že o majetek se nejlépe postará jeho právoplatný vlastník. Šlo tedy, a jde nadále, především o privatizaci domů jejich současným uživatelům. Privatizace bytového fondu probíhá od roku 1990 v jednotlivých etapách dosud. Jedním z jejích nejviditelnějších důsledků je neskutečně rychlá proměna ulic „okrášlených“ kdysi cedulkami Pozor padá omítka na půvabné barevné a esteticky hodnotné městské prostředí. Obec se však svého bytového fondu nezbavila úplně, to by rozhodně nebylo uvážlivé. A tak od roku 1992 dochází soustavně k jeho systémovým opravám a modernizaci. V roce 1997 pak započala další dlouhodobá a perspektivní akce, totiž budování nástaveb na panelových domech, které navíc tyto nepříliš architektonicky atraktivní stavby zlidšťují a oživují.

V popředí zájmu vedení Prahy 3 bylo od samého počátku životní prostředí občanů čtvrti. Jednou z nejúčinnějších akcí pro zásadní zlepšení zdejšího ovzduší bylo přestavění kotelen z uhlí na plyn. Šlo především o desítky kotelen v objektech ve správě obce – škol či úředních budov – ale akce brzy zasáhla i kotelny v objektech bytových a soukromých. Miliony na přestavby nevyhovujících technických zařízení se sháněly obtížně, ale výsledky stály zato. Dnes byste v Praze 3 už čadící komín našli jen horko těžko.

Ke zdravému prostředí pro život patří nesporně zeleň. Také té má Praha 3, ač by se to nemuselo zdát, opravdu dostatek, a to nejen v okrajových částech „za Prahou“. Parky, především na náměstích, se v nové době dočkaly i nové tváře. Půvabem se například pyšní nová úprava Škroupova náměstí uplatňující se mj. při pohledu z věže nedalekého televizního vysílače. Nový, moderní kabát získalo i náměstí Winstona Churchilla, „vstupní brána“ z Nového Města na Žižkov. Celková rekonstrukce čeká i náměstí Jiřího z Poděbrad s cennou architekturou Plečnikova chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně. Mimořádně zdařilá je také nevšední úprava Rajské zahrady s vodní kaskádou. Pozornost věnuje radnice též úpravě vnitrobloků mezi obytnými domy, kde vznikají nové parky nebo dětská hřiště. Zmínit můžeme i zdejší hřbitovy, především rozlehlé Olšanské, se stovkami vzrostlých stromů, malý les uprostřed města, byť s pietním posláním. Připočítejme k tomu stromořadí v ulicích, jejichž systematická obnova započala v roce 1998. Se zelení se tu prostě setkáváme na každém kroku.

Nemalá pozornost je stále věnována sociální politice. Své místo tu má například sociální zařízení Integrační centrum a také Ošetřovatelský domov pro seniory Prahy 3, instituce, které by mohly být chloubou kteréhokoli evropského velkoměsta. O osvěžení a zkvalitnění života seniorů pečuje občanské sdružení Remedium. Pomáhá starším občanům se nejen pobavit, ale v četných kurzech či přednáškách i poučit. Umožní jim najít cestu k novým technologiím – například k počítačům či internetu, které považovali za pro ně již nedostupnou pevninu jen proto, že se nenašel nikdo, kdo by jim dokázal podat trpělivou pomocnou ruku. Problematice rodin s malými dětmi se zase věnuje rodinné a kulturní centrum Nová trojka. Maminky, tatínkové a dokonce i prarodiče tu najdou nejen pomoc a dobré rady, ale rovněž spoustu vhodných aktivit pro své malé svěřence a konec konců i pro sebe.

Pro mladou generaci, naše následovníky, jsou nezastupitelné kvalitní školy. Dostatečně hustou školskou síť „zdědila“ Praha 3 už od svých předchůdců, někdy dokonce z časů habsburské monarchie. Doba chce ovšem své, a proto se do sítě základních škol v Praze 3 věnuje velké množství finančních prostředků. Celorepublikový věhlas získala například základní škola v Jeseniově ulici, zaměřená na sportovní aktivity. Další zdejší špičková škola sídlí v Lupáčově ulici. Zaměřuje se na interaktivní výuku, působí tu vzdělávací středisko Microsoft. U řady škol, všude kde to prostorové podmínky dovolují, fungují moderně vybavená školní hřiště většinou využívaná i veřejností a vybavená a upravená pro sport a dětské hry. Takřka na poslední chvíli se svého času podařilo před všebourajícími socialistickými „stavbaři“ zachránit první důstojnou žižkovskou školu – školu Komenského, zbudovanou v roce 1873 a po sto letech odsouzenou k zániku. Po náročných opravách a přístavbě slouží dnes všem pražským hudbymilovným dětem jako Hudební škola hl. m. Prahy. Školský systém doplňují i četné velmi dobře vybavené mateřské školy, umístěné převážně v klidném a hezkém prostředí. Jako příklad můžeme uvést třeba školku v Jeseniově ulici či Milíčův dům s jeho nevšední tradicí spjatou s Přemyslem Pittrem.

Bolavým místem Prahy 3, stejně jako celé Prahy a ostatně všech světových velkoměst, je doprava. Tento problém překračuje hranice městské části a fatální přebytek automobilů lze místně řešit jen v omezené míře. Cestou, pro kterou se rozhodlo vedení městské části Praha 3, je především výstavba podzemních garáží. Jde však o podnik finančně velice náročný, a proto i dlouhodobý. Jistou úlevu ulicím Prahy 3 přineslo regulované parkování, zavedené v průběhu roku 2008. Neřeší sice vše, ale pokrok, především pro stálé obyvatele čtvrti, tu je viditelný.

Na konec našeho stručného „výletu“ po Praze 3 zbývá ještě zmínit zdejší kulturu. Ta ovšem není ve skutečnosti na místě posledním, ale právě naopak. A protože Žižkov býval vždycky rázovitou lokalitou, tak i zdejší kultura má svůj nezaměnitelný charakter. Určitě není náhodou, že právě na Žižkově nalezlo po dlouhém putování Prahou své trvalé sídlo Divadlo Járy Cimrmana, český fenomén, který jako by sem patřil odjakživa. Také kino Aero, „kino, ve kterém se budete vznášet“, je bytostně zdejší. Kolik kin s interiérem zachovaným z třicátých let minulého století bychom ještě v Praze našli? A navíc se skvělým programem dokumentujícím, že i dnes lze provozovat biograf, aniž bychom vyměnili filmové umění za komerci. Když už jsme u kin, tak připomeňme, že jeden z nejstarších pražských biografů bylo Bio Ponec. Také koncertní a výstavní síň Atrium, snoubící ve svých zdech umění hudební a výtvarné, má pozoruhodnou historii. Bylo totiž upraveno z někdejšího barokního kostela na morovém hřbitově. Palác Akropolis, představující se jako centrum nezávislé kultury, má tradici mladší, ale také důstojnou, neboť již v letech mezi válkami tu bývalo divadlo.

Už každoroční podívanou představuje žižkovský masopust plný bodrého veselí, se zabijačkou na radničním dvorečku a průvodem maškar. Stále větší oblibu si získává především vinobraní pořádané společně s Prahou 2. Zatím se na něm sbírá pouze réva z Grébovky, ale kdo ví, snad se brzy dočkáme i nějaké vinice v Praze 3. A že jich tu bývalo kdysi požehnaně!

Novodobí starostové

Ještě je třeba uvést, které dámy a kteří mužové stanuli jako starostové v čele žižkovské radnice po roce 1989. O Michalu Borsovi, jsme se již zmínili – i o tom, že na bedrech jeho i zastupitelů ležela celá tíha přerodu socialistické čtvrti na moderní městskou část s novými upravenými parky, opravenými fasádami domů a zmodernizovanými školami. Připomeňme jen stručně například i malou privatizaci, restituce majetku zabaveného v uplynulých letech komunisty, zásahy do léta zanedbávaného školství, četné projekty ze sociální sféry (nové objekty pro handicapované děti), připočtěme k tomu řadu institucí zdravotnického charakteru atd. Objevily se ovšem také stíny tohoto překotného vzrůstu, finanční potíže. Ty nakonec vedly k odvolání prvního novodobého starosty Prahy 3 v únoru 1994.

Novým starostou byl zvolen Ing. Tomáš Mikeska, systémový inženýr, který v té době vlastnil a provozoval v Praze 3 papírnické obchody. Pod jeho vedením se podařilo finanční situaci městské části stabilizovat. Zároveň pokračovala přeměna čtvrti na „dobrou adresu“, zmiňme alespoň radikální zlepšení ovzduší díky výměně všech uhelných kotelen na plynové.

Po komunálních volbách v roce 1998 zvolilo zastupitelstvo Prahy 3 do svého čela starostu Milana Českého. Původním povoláním elektrotechnik, provozoval v té době také prodejnu a půjčovnu „cédéček“ a filmových kazet. Byl, stejně jako předešlý starosta, reprezentantem ODS. Jako starosta působil po dvě volební období až do roku 2006 a pod jeho vedením pokračoval rozkvět čtvrti plynule dál.

Další komunální volby v roce 2006 vynesly do čela žižkovské radnice (přesněji MČ Praha 3) první ženu – Milenu Kozumplíkovou, dlouholetou členku Rady a zkušenou místostarostku. Také ona byla členkou ODS. Původním povoláním laborantka v geologických oborech pokračovala v nastoupené cestě, věnovala se mj. školství, sociální politice a životnímu prostředí v „naší“ čtvrti. Za jejího působení byl například otevřen jeden z nejkrásnějších parků v Praze – Rajská zahrada. Paní Kozumplíková vykonávala starostenský úřad po dvě volební období, až do ukončení aktivní politické činnosti.

Komunální volby v roce 2010 poněkud zamíchaly politickou situací v Praze 3. Převahu v zastupitelstvu získala strana TOP 09 a z jejího středu byla také zvolena nová starostka – Ing. Vladislava Hujová, inženýrka ekonomie, kterou vystudovala na Vysoké škole ekonomické v Praze, obor ekonomicko-matematické výpočty. Po skončení studia pracovala v letech 1986–1990 v Bytovém podniku Praha 3 jako systémová inženýrka. Od počátku devadesátých let podnikala v oboru ekonomického a organizačního poradenství. V roce 2002 byla ředitelkou hospodářsko-správního odboru Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Od roku 2009 je členkou strany TOP 09, v roce 2010 byla zvolena do Zastupitelstva městské části Praha 3 a následně ji zastupitelé zvolili do funkce starostky této městské části. Vladislava Hujová je v současnosti také členkou správní rady Vysoké školy ekonomické v Praze.

Hrstka čísel

Území Prahy 3 patří k centrálním částem hlavního města. Zahrnuje čtyři katastrální území – převážnou část Žižkova, přibližně třetinu Vinohrad a malá území Vysočan a Strašnic. Lokalita Prahy 3 je na severu ohraničena vrchem Vítkovem, odkud její hranice pokračuje směrem ke Krejcárku. Na východě kopíruje ulici Spojovací až po prodejnu vozidel na Jarově, její jižní ohraničení přechází v železniční trať za jarovským sídlištěm až téměř k nákladovému nádraží Žižkov, kde obchází hranice židovského hřbitova až po stanici metra Želivského. Zde území Prahy 3 zahrnuje i Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Hranice dále pokračuje Šrobárovou a Korunní ulicí až k sadům Svatopluka Čecha, kde se stáčí k náměstí Jiřího z Poděbrad a vede dále Slavíkovou ulicí okolo Riegrových sadů k areálu Vysoké školy ekonomické a k železničnímu přemostění Seifertovy ulice u hlavního nádraží.

K 31. prosinci 1869 žilo na současném území Prahy 3 celkem 292 obyvatel. Ovšem v roce 1880 to bylo už 21 212 obyvatel jen na Žižkově a na přelomu století obývalo Žižkov již celkem 59 236 osob. V průběhu vytváření tzv. Velké Prahy proběhlo 15. února 1921 sčítání lidu, podle něhož měla Praha XI. (Žižkov, Hrdlořezy, Malešice) rozlohu 1.090,07 ha, z čehož ale značnou část zabíraly Olšanské hřbitovy, a to sice tak značnou, že tyto hřbitovy tehdy tvořily polovinu plochy všech pražských hřbitovů. V této době žil na Žižkově nejvyšší počet obyvatel na 1 ha zastavěné půdy, a to 1204 osob. Sčítání lidu k roku 1950 pak zaznamenalo na Žižkově 90 234 osob. Přesnější počet obyvatel Prahy 3 poskytují až údaje z roku 1961. Tehdy tu žilo 124 035 obyvatel ve 2579 domech.

Od počátku roku 1960, kdy byla Praha 3 vymezena jako jeden z deseti pražských obvodů, zaznamenávala poměrně vysoké populační úbytky, téměř rovnoměrně rozvržené mezi vystěhovalectví a převahu zemřelých osob nad živě narozenými dětmi. V roce 1992 bylo na území Prahy 3 zaznamenáno již jen 80 tisíc obyvatel.

Sčítání lidu, domů a bytů, uskutečněné k 1. březnu roku 2001, hovoří na území Prahy   o 72 840 obyvatelích. Z nich 55 399 žilo na Žižkově, 17 431 na Vinohradech, šest obývalo malé území Vysočan, náležející Praze 3, a čtyři osoby žily v katastru Strašnic. Během prvních let nového tisíciletí byly u demografického vývoje Prahy 3 patrné určité pozitivní změny. Zejména díky nástupu silných populačních ročníků ze sedmdesátých let, zlepšujícího se pracovního trhu a trhu s byty došlo v polovině prvního desetiletí 21. století­ k poměrně ­výraznému nárůstu porodnosti. Roku 2005 bylo poprvé po dvanácti letech opět dosaženo úrovně 700 narozených dětí, v roce 2010 to bylo 826 dětí. Příznivé tendence jsou patrné také u snižující se úmrtnosti, která klesla mezi roky 2004 a 2011 pod hranici tisíc osob (v roce 2011 zemřelo celkem 838 lidí). Díky oživení bytové výstavby, zejména na volných prostorách poblíž Jarova, začali do Prahy 3 přicházet také noví obyvatelé.

Současné území Prahy 3 se rozkládá na ploše 6,5 km2 a k 30. září 2012 zde žilo 71 145 osob. Podle počtu obyvatel tak zaujímala Praha 3 sedmé místo mezi 57 pražskými městskými částmi. Hustotou 10 976 osob na kilometr čtvereční se zařadila na druhé místo za Prahu 2. Specifické bylo pro území Prahy 3 také složení obyvatelstva podle rodinného stavu. V roce 2001 tu žilo jen 40,7 % ženatých a vdaných osob (v celé Praze to bylo 44,6 %), 35,9 % obyvatel bylo svobodných, 12,4 % zaznamenán v případě rozvedených a 9,8 % osob bylo ovdovělých. Průměrná domácnost Prahy 3 měla pouze 2,1 osob.

Pro Prahu 3 byl charakteristický také nadprůměrný podíl věřících osob – 27,3 %. Osoby bez vyznání tvořily téměř 65 procentní podíl, zatímco celopražský průměr dosáhl 67,3 %. Ze všech obyvatel „trojky“ se v Praze tehdy narodilo celkem 62,6 % obyvatel. V porovnání s celopražským průměrem zde byl zjištěn mírně nadprůměrný počet osob s českou národností (podíl 93,7 %), výše 1,6 % dosahoval podíl osob se slovenskou národností. Na území Prahy 3 žilo v roce 2011 podle evidence ministerstva vnitra celkem 11,5 tisíce cizinců, což představovalo 15,2 % celkového obyvatelstva, hodnota tohoto ukazatele za celé hlavní město byla nepatrně nižší (13,9 %).

Prahu 3 lze považovat za městskou část s mírně podprůměrným podílem vysokoškolsky vzdělaných osob (18,3 % z osob starších 15 let) a průměrným podílem osob s vyšším odborným vzděláním (5,2 %). Osoby s úplným středním vzděláním s maturitou tvořily 30,1 %, naopak nadprůměrně byly zastoupeny vyučené osoby, osoby se středním odborným vzděláním bez maturity (29,1 %) a osoby se základním vzděláním a bez vzdělání, které dosahovaly výše 14,9 %. Z 38 280 ekonomicky aktivních obyvatel pracovalo pouhých 0,4 % v zemědělství, 10,5 % v průmyslu a 7,3 % ve stavebnictví, převážná část obyvatel pracovala v sektoru služeb (81,8 %, čtvrtý nejvyšší podíl v Praze). Míra ekonomické aktivity (52,6 %) byla v porovnání se zbytkem hlavního města mírně podprůměrná, a to především v důsledku specifického věkového složení obyvatelstva této městské části.

Na území Prahy 3 se v době sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 nacházelo celkem 2957 domů, z nichž bylo 2899 trvale obydlených. Oproti roku 1991 se tento počet zvýšil o sedm domů. Území Prahy 3 je také charakteristické vysokým průměrným stářím domů – 68,5 let. To představovalo po Praze 1, 2 a 7 nejstarší domovní fond v Praze. Čtvrtý nejnižší byl podíl rodinných domů, které se na celkovém domovním fondu podílely 17,9 %. Celkem 7 % domovního fondu představovaly stavby z panelů, celopražskýprůměr byl pro porovnánítéměřtřináctiprocentní.